ANOTACE:
Zombie apokalypsa nakonec neznamenala konec světa. Nenávratně však pokřivila jeho tvář. Lidstvo přežilo, ale jeho životní prostor se zmenšil. Města se změnila v pevnosti, za jejichž betonovými hradbami číhá smrt. Rozsáhlé oblasti zůstávají zamořené „povstanci“, krvelačnými netvory, bažícími po mase živých. A stále větší úlohu hraje také nový druh živých mrtvých, kterým se říká kvazi. Nejedná se o žádné tupé, zabijácké stvůry – kvazi jsou silní, houževnatí, ale hlavně inteligentní, se všemi vzpomínkami ze svého předchozího života.

Kapitán Denis Simonov z moskevské policie, který během katastrofy přišel o ženu a syna, nemá kvazi vůbec rád. A povstance už vůbec ne. Při své práci dává před plastovými pouty přednost mačetě. Když s ním jeho nadřízeným dojde trpělivost, přidělí mu nového parťáka – starého (a mrtvého) policistu Michaila…

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první

Vojna a příměří

Byl to příjemný dvůr, čistý a dobře udržovaný. Nové dětské hřiště s travním kobercem pod skluzavkami a houpačkami, záhony se spoustou květů, okrasné jezírko, lavičky pod starými zelenajícími se stromy a v rohu dokonce prostor pro kuřáky – plastová budka, chráněná ze tří stran před větrem. Je možné, že obyvatelé domu vážně chodí sem, místo toho, aby kouřili na balkonech nebo na krytém zápraží? A dokonce i v zimě? Tak tomu se mi tedy opravdu nechce věřit!

Soudě podle všeho ale museli dům s takovým dvorem obývat samí dobří a veselí lidé. Na hřišti s houpačkami by měla povykovat děcka, na lavičkách by měli sedět stařečkové a stařenky a probírat své stařečkovské a stařenkovské záležitosti a uprostřed dvora by měla sedět tlustá zrzavá kočka a vylizovat si srst.

No dobrá, tak nemusí být zrovna zrzavá. Ať si je klidně černá.

„Byl to takový ošklivý zvuk,“ řekla správkyně domu.

„Ošklivý, to znamená co?“ zajímal jsem se. „Ué-ué-éé?“

Správkyně se zachvěla. Byla to robustní, podsaditá žena, která nevypadala, že by měla sklony k hysterickým záchvatům. Ostatně, už jí muselo být hodně přes padesát a působila dojmem, že má ledasco za sebou.

„Ne, až tak ošklivý ne,“ řekla. „Bum!“

„Bum?“ Upřel jsem na ni ironický pohled.

Správkyně nafoukla tváře a vydechla:

„Pif!“

Skutečně to vzdáleně připomínalo zvuk výstřelu.

„Odkud to zaznělo?“ zeptal jsem se.

„Z okna.“ Správkyně ukázala nahoru, na balkon ve druhém patře. Balkonové dveře byly pootevřené. „Byla jsem tady u zdi a...“ Zaváhala.

„Kouřila jste,“ přikývl jsem.

„Nesmíme se moc vzdalovat od domu,“ začala se ospravedlňovat správkyně. „Stála jsem tady, všude byl klid, a pak najednou: ‚Pif!‘ Šla jsem nahoru. Ozvalo se to z profesorova bytu...“

Když to říkala, tvář se jí mírně zachvěla. Pochyboval jsem ale, že by skrývala nějaký zločin. Mohlo se jednat o něco milostného, ale na druhou stranu, proč by si měl „profesor“ něco začínat s někým tak starým a nehezkým? Taky v tom mohla být nevraživost. Vůči profesorovi? Ne... Ale musí to s ním mít nějakou souvislost...

No nic, tohle nechme na později.

„Neotevírá?“

Správkyně zavrtěla hlavou. „Neotevírá! Ale do práce nešel. Jeho žena... Ta odešla hned ráno, ale on zůstal.“

Aha. No jistě. Takže ona nemá ráda profesorovu manželku. Což, to se stává.

„Jeho žena odešla ještě před ‚bum-pif‘?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ řekla správkyně s neskrývanou lítostí v hlase.

„A kdo tam s ním tedy zůstal?“

„Nikdo.“

Pracovní verze událostí se už pomalu začínala rýsovat. A nebyla moc pěkná.

„Tak tedy... Podezřelý zvuk jste uslyšela...“ Podíval jsem se na hodinky. „Před čtyřiceti sedmi minutami.“

„To je hodně,“ povzdechla si správkyně.

„Jmenuje se Viktor Aristarchovič?“ ujistil jsem se.

„Viktor Aristarchovič.“ Správkyně přikývla. Ve tváři se jí teď zračil nefalšovaný smutek. „Byt číslo dvacet čtyři.“

Správkyně už zřejmě měla na to, co se přihodilo, jasný názor. A já byl zvyklý názorům žen, které ještě jezdívaly do lesů sbírat houby a bobule, důvěřovat.

„Zůstaňte dole,“ řekl jsem. „A kdyby něco... volejte mým kolegům.“

Přikývla a zeptala se: „A nemám třeba zavolat domovníka?“

„Zavolejte,“ dovolil jsem jí, načež jsem vešel do domu a začal stoupat po schodech. Patra jsou tu nízká, takže si vystačím i bez výtahu, a aspoň cestou zkontroluju situaci.

Dům zevnitř vypadal stejně hezky jako zvenčí. Všude čisto, na okenních parapetech květiny, žádné nedopalky a graffiti na stěnách. Bydlí tu samí slušní lidé s dobře vychovanými dětmi... I když ne, tady je jeden nápis, sice přetřený bílou barvou, ale na zdi pořád dobře viditelný: „HNUZNÝ KVAJZLI!“

S obsahem sdělení sice souhlasím, ale stejně by se po stěnách čmárat nemělo.

Dveře bytu číslo dvacet čtyři byly také pěkné. Samozřejmě kovové, ale zvenčí obložené dřevem. Se dvěma zámky. A kukátkem. Všechno, jak se sluší a patří.

Upřímně řečeno jsem už měl dost informací na to, abych zavolal čisticí četu. Ale to, co by se stalo po jejím příjezdu, se mi nezamlouvalo.

Odepnul jsem si od opasku vysílačku a stiskl tlačítko.

„Tady komisař Denis Simonov, smrtelné případy. Nacházím se na adrese: Poslední ulička, dům číslo dva, byt dvacet čtyři. Zdá se, že se zevnitř ozývá slabé sténání a volání o pomoc!“ oznámil jsem hlasitě. „Podnikám kroky nezbytné pro vniknutí do bytu.“

A než se dispečer vzpamatoval a stačil něco říct, znovu jsem si připevnil vysílačku k opasku a vytáhl pistoli.

Není nic hloupějšího než se pokoušet prostřelit zámek. Dveře se mohou zaklínit tak, že už s nimi nepohne vůbec nic. Nebo se vám kulka odrazí rovnou do hlavy. Ale na vybranou... na vybranou já teď prostě...

Vteřinku jsem se pozorně díval na dveře a pak jsem do nich šťouchl hlavní.

Plynule se otevřely. Vůbec nebyly zamčené, jen pečlivě přivřené.

Měl jsem štěstí. Musel to být opravdu inteligentní člověk, tenhle Viktor Aristarchovič. Nechat dveře otevřené, když se chystáte zastřelit, je opravdu, ale opravdu kultivované.

„Viktore Aristarchoviči!“ zavolal jsem pro jistotu do šerého bytu. „Bylo otevřeno! Mohu dál?“

Ticho.

Ano, správkyně domu zřejmě slyšela dobře a moje domněnka byla správná.

S pistolí v napřažené ruce jsem vstoupil do bytu. Nalevo... Napravo... V předsíni čisto. Vlastně tu opravdu bylo hodně čisto – všechno uklizené, každá věc na svém místě. Buďto je profesorova manželka skutečně pořádkumilovná, anebo si platí dobrou hospodyni. Osobně sázím na druhou variantu.

V předsíni bylo hned několik dveří.

Za jedněmi se nacházela toaleta. Čisto.

Za dalšími chodbička, vedoucí do kuchyně. Taky čisto – jen zápach připálené kávy ve vzduchu. Elektrický sporák byl kvalitní a vypnul se sám, ale konvice na kávu ztmavla a její plastové držadlo se částečně roztavilo.

No, tím tedy odpadají i poslední pochybnosti.

Z kuchyně vedly další dveře – do obýváku. Opatrně jsem tam nakoukl. V místnosti se zataženými závěsy vládlo přítmí.

Ale i tady bylo čisto.

Vyrazil jsem napříč obývákem. Cestou jsem se neustále otáčel doprava doleva a pečlivě naslouchal. V televizi běžel zpravodajský kanál s vypnutým zvukem. Dveře na chodbu, další toaleta (čisto), dveře do ložnice – čisto. Malý pokojík se dveřmi do předsíně a ještě dvěma dalšími. To je mi tedy ale důmyslný půdorys, pomyslel jsem si. Dalo by se tu z fleku hrát na schovávanou. Takové byty nesnáším.

Dveře... Další ložnice. Dětská? Ale ne – ložnice dospělého. Takže manželé tedy spali v oddělených ložnicích? Aristokrati jedni...

A úplně poslední dveře...

Ještě jsem je ani neotevřel a už jsem pocítil ten zápach – slabý zápach střelného prachu, krve a ještě něčeho ostře kořenitého. Byl to zápach, který jsem znal opravdu důvěrně.

Přehodil jsem si pistoli do levé ruky a pravačkou jsem vytáhl z pochvy mačetu. Pak jsem dveře kopnutím otevřel.

Bylo tu o něco světleji, zato krev a sračky smrděly přímo příšerně.

Profesor Viktor Aristarchovič stál u otevřených dveří na balkon a vedle něho leželo na podlaze velké překocené křeslo. On sám se mírně kymácel a pocukával hlavou, skloněnou na stranu. Je to tak vždycky – všichni na začátku nedokážou udržet hlavu, což mě, abych se přiznal, přímo děsně irituje. Profesor měl na sobě hodně obyčejné domácí oblečení – staré pomačkané tepláky a modrou kostkovanou košili, na zádech potrhanou a ztmavlou krví. Když jsem vstoupil do místnosti, začal se ke mně pomalu otáčet.

„Proč ses střelil do srdce, ty ťunťo?“ řekl jsem a vykročil k němu. „Měl sis mířit na kebuli. Nemusel by ses trápit a mně by ubylo práce.“

Profesor mi samozřejmě neodpověděl. Vlastně těžko říct, jestli se vážně trápil – v jeho nehybné, našedlé tváři se nezračily žádné emoce. No, samozřejmě kromě hladu. Zaostřil na mě pohled hluboko zapadlých kalných očí a lačně vycenil zakrvácené zuby. Z nějakého důvodu jsem si Viktora Aristarchoviče představoval jako staršího pána, ale on ve skutečnosti umřel docela mladý – nebylo mu víc než čtyřicet. Když mě profesor uviděl, tlumeně zaúpěl: „Ué-é-ééu,“ a pokusil se projít rovnou skrz stůl. Ten byl ale pevný, masivní, s deskou potaženou kůží a těžkými skříňkami po stranách. To se ví, že profesor projít nedokázal, ale pořád se o to úporně snažil – přešlapoval na místě a natahoval ke mně ruce.

Na začátku jsou tupí jako polena.

„No, nedá se nic dělat. Zaútočil jsi na mě a já byl nucen se bránit,“ oznámil jsem mu a zvedl pistoli. Něco mě ale znepokojovalo. Něco tady bylo špatně...

„Úúúú-ééé!“ zavyl profesor tesklivě, jako by snad jeho mrtvý mozek dokázal pochopit, že se blíží skutečná a definitivní smrt. Zakrvácená ústa se otevřela ještě šířeji.

Zakrvácená!

Prudce jsem se otočil doleva a přitom přemýšlel, co se mi teď asi zaboří do těla – prsty anebo zuby.

Ale zatím bylo všechno v pořádku.

Ten druhý byl skutečně tady. Ožvýkaný, potrhaný a zkrvavený třicátník – můj vrstevník. Hrdlo měl prokousnuté, košili rozervanou a pořádný kus břicha mu chyběl. Muž se převaloval v kaluži tmavé krve, kopal nohama, přejížděl rukama po kluzkých parketách a upřeně na mě zíral. Pak se jeho ústa s děsivou nevyhnutelností otevřela a muž zavyl:

„Eú-eú-ué!“

Zdá se, že jsem vstoupil v pravou chvíli. Zatím se ještě teprve snažil zvednout. Tak co se tu vlastně přihodilo? Profesor nebyl sám... Výstřel ho zasáhl do srdce... A támhle se na podlaze válí pistole, celá od krve.

To fakt nedává smysl.

Vrah zastřelil profesora a pak si počkal, až povstane a zahryzne ho?

I když mám pocit, že jsme už něco takového snad dokonce řešili. Zločin z vášně...

„Tak teď už tím spíš žádný cavyky,“ řekl jsem profesorovi a přistoupil ke stolu. Viktor Aristarchovič sebou zazmítal, dal jednu ruku dolů a začal škrábat nehty na desku stolu, jako by se ke mně snažil přitáhnout.

Rozmáchl jsem se a jedinou ranou mačety jsem mu usekl hlavu.

Otočil jsem se a zamířil k muži, kterému se už mezitím podařilo zvednout na všechny čtyři. Upřímně řečeno, je to fakt pohodlná poloha. Pro mě.

„Ú-úé?“ zaskučel muž.

Přimhouřil jsem oko a jediným seknutím uťal hlavu i jemu.

Toť vše.

Svět je zase o něco čistší.

Tedy, kromě téhle pracovny. Fakt nezávidím tomu, kdo ji bude uklízet. Aspoň že tady nejsou žádné koberce.

Schoval jsem pistoli a znovu vzal do ruky vysílačku – však už mi taky dobré dvě minuty vibrovala u pasu.

A vtom jsem za svými zády uslyšel šramot.

To tady jako byli dokonce tři?

Byl jsem samým překvapením jako zabrzděný, a tak jsem se otočil pomalu a nespěšně.

V balkonových dveřích stál statný muž středního věku v pomačkaném staromódním obleku a prohlížel si moje dílo. Zpočátku – když jsem se na něho díval proti světlu –

jsem ho považoval za člověka.

Pak jsem si ale všiml šedomodré kůže.

Byl to kvazi. Byl to zkurvený kvazi!

Okamžik jsme se na sebe dívali.

A pak se všechno začalo dít hrozně rychle, jak už to v takových případech bývá.

Upustil jsem vysílačku a popadl pažbu pistole. Kvazi přeskočil stůl, jednou rukou mi sevřel zápěstí pravačky, v níž jsem držel mačetu, a druhou mě uchopil za levé zápěstí, aby mi znemožnil vytáhnout pistoli. Mlčky jsme spolu zápolili. Byl silný, jak už jeho plemeno bývá, ale já byl příliš naštvaný a vyděšený, než abych povolil.

Hlavou jsem ho vší silou udeřil do tváře a zároveň jsem ho kolenem nakopl mezi nohy. Kvazi ucouvl, zlomek vteřiny váhal a pak se vrhl k balkonovým dveřím. Instinktivně jsem zaklekl a dvakrát vystřelil za ním, ale už ve chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, mi bylo jasné, že ho v té rychlosti netrefím.

Kvazi se neotočil, přehoupl se přes zábradlí a spadl dolů.

Když jsem se vyřítil na balkon, kvazi zrovna vybíhal ze dvora. Jeho statná postava se jen mihla a hned zmizela za rohem vedlejšího domu.

Měl jsem dost rozumu, abych už po něm nestřílel. A taky abych za ním neskákal. Nejsem kvazi a desetimetrová výška pro mě není žádná legrace...

Podíval jsem se dolů, jestli je tam správkyně. Ale před krytým zápražím nikdo nestál.

Zatraceně! „Soudruhu komisaři!“ ozvalo se od dveří bytu. „Soudruhu komisaři, jste v pořádku?“

„Nejsem soudruh!“ opáčil jsem a schoval pistoli do pouzdra. „Ale v pořádku jsem.“

Vrátil jsem se na místo, odkud jsem střílel na kvazi, a v duchu odhadl úhel. Vypadalo to, že kulky letěly kamsi vysoko nahoru, a ne do oken sousedních domů. Díkybohu za moje policejní reflexy a nízkou zástavbu v centru.

„Viktore Aristarchoviči...“ vzlykla tesklivě správkyně, když stanula ve dveřích pracovny. „Ach, Viktore Aristarchoviči, jak jste jen mohl! Proč jen jste...“

Střelil jsem po ní pohledem a dospěl k závěru, že to myslí naprosto upřímně. Za jejími zády přešlapoval domovník – mladý Tádžik s lopatou. Ne, s lopatou ne, opravil jsem se vzápětí. Byl to rýč, a to pořádně nabroušený. Pochvalně jsem Tádžikovi pokynul.

„Neviděla jste tohohle... druhého?“ Špičkou boty jsem šťouchl do useknuté hlavy.

„Ne!“ Správkyně rázně zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Ten dovnitř nešel! Od chvíle, co odešla profesorova paní, jsem byla celou dobu na místě. A dovnitř nikdo nešel!“

„Určitě máte ve vstupu kameru, že ano?“ řekl jsem. „Takže se nebojte, podíváme se, co a jak...“

„Já ho viděl,“ řekl Tádžik a naprázdno polkl. Rusky mluvil čistě a bez přízvuku – ten kluk určitě vyrůstal už tady v Moskvě. „Šel přes dvůr hodně brzo ráno, zrovna když jsem vyvážel popelnice.“

Znovu jsem se podíval na správkyni.

„Směna mi začala v sedm,“ řekla spěšně. „Přes noc tady zrovna dneska nikdo nebyl, ale vstupní dveře bývají zamčené, takže snad jedině že by ho pustil někdo z nájemníků...“

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ řekl jsem. „Přijdeme tomu na kloub. A zatím opusťte místo činu, prosím.“

A teprve poté, co správkyně a domovník – s rýčem stále v pohotovosti – opustili byt, dovolil jsem si znovu zapnout vysílačku.

Lukjaněnko, Sergej: Kvazi
Vydá: Triton/Argo, říjen 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 298 Kč

Londýn Červený, Šedý, Bílý a Černý. Čtyři paralelní světy lišící se přídělem magie i schopnostmi obyvatel a jediný mág, který mezi nimi může přecházet. Spolu s královským dědicem a všehoschopnou pirátkou převrací naruby všechna dogmata platná v dosavadním rozdělení společnosti a zároveň jsou jediní, kteří by mohli překazit Setkání stínů.

Victoria E. Schwabováčtveřici stejných a přece tak odlišných míst představila už v předešlém románu Temnější tvář magie, který si dokázal získat zájem čtenářů nejen originálním nápadem, ale i sympatickými postavami a dějem, kde si dobrodružná zápletka nic nezadá s nejlepšími díly young adult žánru. Kromě těchto románů stojí i za sérií Archivči ságou Monstra z Verity, jejíž první díl Divoká píseň netradičně polemizuje o podobě dobra a zla.

Hned na začátku potkáme staré známé. Mága Kella, který trochu ubral na ztřeštěnosti a s vážností získanou vlivem zažitých událostí se těžce vyrovnává s poutem, kterým byl provázán se svým poloviční bratrem Rhyem. Rhy, korunní princ a další ze známých tváří, se naopak ztřeštěným nápadům zcela otevřel. A samozřejmě nesmíme zapomenout na zlodějku Delilah Bardovou. Ovšem i na ní poslední střetnutí se zlem zanechalo stopy a Lila je ještě nedůvěřivější než dřív a s cynickým posměškem na rtech brázdí vody na pirátské lodi.

Červený Londýn čeká velká a zásadní událost. Sjíždějí se mágové ze tří království, aby v řadě vzájemných utkání ukázali, čí magické schopnosti mají větší grády. A naši milí hrdinové si takovou událost pochopitelně nenechají ujít. Prestižní Živlové hry v každém ze soutěžících vykřesají jen to nejlepší a zároveň nejhorší a všudypřítomný mumraj a touha zvítězit je působivá. O podvody není nouze a ledaskdo není tím, za koho se vydává. Velkolepost turnaje autorka vylíčila dokonale, magie srší, emoce lítají a vítěz může být jen jeden. A potterofilům pravděpodobně hned naskočí podobnost s legendárním Turnajem tří kouzelnických škol. Zatímco se v červené metropoli slaví a jásá o sto šest, v jiném z Londýnů se nenápadně začínají plížit stíny. Zlo se začíná ospale protahovat a ukazuje, že nebylo zcela poraženo, ale jen tak postrčeno do pozadí. A je pochopitelně na Kellovi a jeho přátelích, aby ho vykázali do patřičných mezí.

Autorka píše s lehkostí, která se jen tak nevidí. Děj ubíhá a celým příběhem se line dokonalá rovnováha mezi akcí, napětím, humorem a romancí. Romantická linka navíc osvěžujícím způsobem probíhá spíš v náznacích, pohledech a činech. Čtenář je tak ušetřen nekonečného vzdychání  a rozjímání, který je ten pravý a vlastně si ta vyznání mezi řádky docela užije. Výborné jsou i postavy. Uvěřitelné, lidské a s vnitřní jiskrou. Kdyby se hrdinové zničehonic zhmotnili, vystoupili z knihy a rozhodli se být vašimi přáteli, berete je všemi deseti. Ovšem opravdu skvělou postavou je kapitán Alucard. Je sebevědomý, lstivý, s jazykem, který si v ostrosti nezadá s jeho dýkou. A když se špičkuje s Lilou, která mu nic nezůstává dlužna, usoudíte, že o autorce se dá napsat ledacos, ale slova jako nuda, unylost či plochost rozhodně nepoužijete.

Setkání stínů je mnohem temnější, dobrodružnější a akčnější než předchozí kniha. Ač ji knihkupci rádi řadí mezi young adult literaturu, bez uzardění boří většinu klišé, kterými tento žánr vyniká. A jistě dokáže zaujmout čtenáře kteréhokoli věku. Nezbývá než doufat, že se dočkáme i třetího dílu.

Setkání stínů
Victoria E. Schwabová
Série: Tvář magie (2.)
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Původní název: A Gathering of Shadows
Rok původního vydání: 2015
Překlad: Lukáš Houdek
Počet stran: 480
Cena: 398 Kč

Václav Dort, šéfredaktor nakladatelství Comics Centrum o nových sériích říká: „Nemusí se jich bát ani čtenáři, kteří Hellboye nikdy nečetli. Naopak - právě dobrodružství Humra Johnsonači Lovce čarodějnic je může k Hellboyovi nenásilně dovést a zčásti jim představit jeho svět, který možná až doposud míjeli.“ 

Hrdinové obou řad jsou tedy součástí hellboyovského světa, ale jejich příběhy, za jejichž scénářem stojí v obou případech sám Mignola, jsou na něm zcela nezávislé a nabídnou čtenářům dva naprosto odlišné žánry zasazené v rozdílných „kulisách“.

Lovec čarodějnic, vlastním jménem sir Edward Grey, je poněkud netradiční detektiv, jenž za časů viktoriánské Anglie vyšetřuje ve službách Jejího veličenstva paranormální záhady, které by mohly ohrozit blaho země. Vydává se tak do temných zákoutí dobového Londýna a provází čtenáře příběhem v duchu gotických hororů. 

V první knize s názvem Ve službách andělů ho čeká boj s tajemnou obludou, ale i rozplétání nitek rozsáhlého okultního spiknutí, za nímž nestojí nikdo jiný než nechvalně proslulé Bratrstvo slunečního boha Ra.

Děj Humra Johnsona se odehrává o necelé půlstoletí později, na konci třicátých let dvacátého století. Sám Humr je newyorský maskovaný bojovník se zločinem, jehož poznávacím znamením je fakt, že svým obětem vypaluje na čelo cejch v podobě humřího klepeta. V příběhu Železný Prométheus se Humr setkává s pomocníkem geniálního vědce, jenž vlastní speciálně vyvinutý oblek, využívající záhadnou vrilovou energii, která propůjčuje svému nositeli téměř nadpřirozenou sílu. Tato mocná zbraň se brzy stane předmětem zájmu nacistických agentů i záhadného okultního mistra, a právě jim se Humr bude muset postavit. 

Humr Johnson vrací své čtenáře do Zlaté éry komiksu, a na rozdíl od Lovce čarodějnic se nese v duchu nadsázky, noiru a úsměvné vzpomínky na dobové brakové příběhy. O tom svědčí i do komiksu vložené fiktivní dokumentární zprávy, které se od komiksu distancují a popisují čtenáři život a kulturní dopad „pravého“ Humra Johnsona.

Ačkoliv se obě řady drží v duchu kresby typické pro Mignolovy komiksy, autorem kresby Lovce čarodějnic je Ben Stenbeck, zatímco výtvarného zpracování Humra Johnsona se ujal Jason Armstrong. V obou případech opatřil knihy barvami Dave Stewart.

„Lovec čarodějnic 1: Ve službách andělů“
Autoři: Mike Mignola, Ben Stenbeck
Z anglického originálu „Witchfinder 1: In the Service of Angels“ přeložil Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

„Humr Johnson 1: Železný Prométheus“
Autoři: Mike Mignola, Jason Armstrong
Z anglického originálu „Lobster Johnson: The Iron Prometheus“ přeložil Ladislav Niklíček, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s lesklým přebalem, 160 barevných stran
U nakladatele od 4. 10. 2018 do 18. 10. 2018 za cenu 359 Kč, dále pak 419 Kč, běžná cena 599 Kč
Kniha vychází 4. 10. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

Ještě nikdy nebylo vraždící, vychytralé, krvesajné monstrum z dávných časů tak heboučké jako dnes. Je tu Dracula od Arga. V semišovém kabátku. S dřevoryty Františka Štorma. S doslovem anglistky Aleny Dvořákové, který vám prozradí vlastně vše, co jsem se vám nyní chystal napsat. A tak tedy babo raď, jestli něco profláknout, nebo jen napsat, že Dracula dostál své pověsti, protože pořád ne a ne zestárout, a pak tu mlátit prázdnou slámu.

Nebojte, prázdnou slámu tu tak úplně mlátit nebudu. I když je to těžké. Vemte si jen příběh. Je tu někdo, kdo nezná Draculu? Kdo nikdy neslyšel o Transylvánii? Že je? No dobrá. Jonathan Harker jede do Transylvánie za jakýmsi hrabětem, aby mu zprostředkoval koupi domu v Londýně. I když nebudeme brát v potaz, jaká je Transylvánie díra, kor v devatenáctém století, už cestou se stane několik událostí, které Harkera pořádně zmatou, ba dokonce trochu vyděsí, ale je odhodlán splnit svou povinnost, a to dokonce i když se mu klient vůbec nezamlouvá. Netuší ale, že se jeho pokus prodat dům změní brzy v boj o holý život a stane se svědkem děsivých a krvavých událostí.

A co takhle styl vyprávění? Novinové výstřižky, deníkové záznamy? Kdo by to nevěděl, vždyť jde o povinou četbu na střední škole. Jednu z mála povinných četeb, která se nejen dá číst, ale navíc se čte úplně sama, jedním dechem. Tohle je v povinné četbě ta win-win kniha. Dracula rozhodně není dvěstě let stará, uleželá archiválie. Tady opět rozdělím knihu a hraběte. Kniha působí svěže a mladě a hrabě je zas o hodně starší a jako archiválie se rozhodně nechová. 

A tím se zcela plynule dostaneme k položení základů žánru. Dracula je přeci první upír, to je jasné! Ale kdeže. Víte, že Dracula nebyl zdaleka prvním knižním upírem? A že ve své době nebyl ani originální, ani úspěšný? Tudíž těžko mohl položit nějaký základ žánru. Nebyl první, ani poslední. Byl jedním z mnoha. Kompilát, vykrádačka. Třeba takový Upír Varney od Thomase Presta vyšel už v roce 1847! A podobné bytosti se objevovaly už dříve v hororových sešitech za jednu penci. Jenže proč ty ostatní příběhy a autory dnes nikdo nezná?

Protože Dracula nestárne. Nemyslím teď hraběte, i když toho se to samozřejmě týká taky. Ale ta kniha nestárne. Je totiž napsána na svou dobu neuvěřitelně moderně. Trochu jako James Bond! Nebo jiné akční jízdy. Hlavní hrdinové cestují po zajímavých lokacích, potkávají se s hlavním záporákem, dostávají šíleně naklepáno, umírají, posílají do kytek vedlejší zlouny, odhalují Draculův plán a nakonec se s ním utkají ve finálním souboji. A i ty souboje a drsné scény nejsou nic, co by se mělo stydět v dnešní konkurenci. Je to řezničina, krev stříká na všechny strany. Až na pár stránek rozhovorů mezi dvěma dívkami nemá Dracula hluché místo. To je tajemství jeho úspěchu. Nebyl první, ale byl dobře napsaný, dramatický, krutý a krvavý a na některých místech i vtipný a odlehčený. Co se týče české verze, bohužel nemám u sebe starší vydání, a tak nemohu posoudit překlad. Je revidovaný, a tak předpokládám, že zmizely nějaké ty archaismy, protože těch jsem si za celou dobu příliš nevšiml. Ano, pořád je to mluva starých časů, ale tak nějak dobře čitelná.

A teď co je nového? Přeci jen pořád píšu o knize z roku 1897, takže teoreticky nejde o žádné horké zboží. Nové je zpracování. To, co činí tohle vydání ještě působivějším, jsou dřevoryty Františka Štorma. Ano, to je ten samý člověk, který dělal na sebraných Lovecraftových spisech, které kdyby byly v temnějších barvách, by budily strach i zavřené v knihovně. Pokud jste je četli, tak určitě neváháte. Pokud ne, dejte si je do to-read listu hned po Draculovi. Dalším plusem je, že Dracula se konečně dočkal nějakého solidního zpracování, pevné vazby, stříbrné ražby a semišové obálky. POČKAT, COŽE? Ano, je černý a semišový jako polštářek do rakve, což je neskutečně stylové, ale strašlivě chytá prach! Ale fakt moc. Na druhou stranu, možná je to důvod si pořídit limitovanou edici, která je dodávaná v rakvi s červeným sametem a plátěným potahem. Sním dál... Jinak budete muset být hodně opatrní. Nový Dracula je totiž krásná knížka.

A poslední věc, která by měla nalákat i nebibliofily a čtenáře, kteří už mají Draculu za sebou, je krom revidovaného překladu doslov anglistky Aleny Dvořákové, která vám Draculu a upíry obecně pěkně zasadí do kontextu a odhalí o knize spoustu věcí, které si při čtení ani neuvědomujete, ale pak si nakonec řeknete: Heureka! Vždyť jsem si to celou dobu myslel.

Na to, že jsem se nechtěl moc rozepsat a myslel jsem, že není o čem, jsem už vymlátil slámy až až. Ale on si to ten nový Dracula zaslouží! Je to vydání, které opravdu stojí za to a první, jenž se k Draculovi nechová jako k braku, ale jako ke Klasice. A tou je. Dracula je jedním z úhelných kamenů žánru a velmi starou, ale stále dobrou akčně-hororovou klasikou.  
 

Autor: Bram Stoker
Nakladatel: Argo
Překlad: Tomáš Korbař
Ilustrace: František Štorm
Vazba: vázaná
Počet stran: 356 stran
Rozměry:16 × 23 cm
Rok vydání: 2018 (6. vydání)
Cena:398 Kč

Diana má o svém místě v životě docela jasno – už nějaký ten pátek je v lidském světe hrdinkou, kterou všichni znají pod jménem Wonder Woman. Přesto ale tápe, protože má v hlavě vzpomínky na život, který jako by nikdy nežila...

Navíc nemůže najít cestu domů na ostrov Themyscira. Ne, že by nevěděla, kde se ostrov Amazonek nachází, ale ztratila s tímto posvátným místem duchovní spojení, proto zkouší najít skulinu mezi fyzickým a duchovním světem. S tím jí pomáhá prokletá gepardí žena Cheetah, s kterou Diana po letech naváže nečekané spojenectví. Během nebezpečného výletu do džungle musí totiž chtě nechtě spojit své síly, aby zničily temného nepřítele.

Po sólovce Wonder Woman v New52, kterou u nás vydává BB Art, se sličná Amazonka představuje i v sérii Rebirth z dílny Crwe. Obě série nabízí prostor pro nové příběhy slavných postav a přináší na český trh to nejaktuálnější, co se kolem nich děje.

Wonder Woman 1: Lži sice slibuje pohodový začátek pro nové čtenáře, ale není to tak úplně pravda. Pokud o hrdince nevíte vůbec nic, možná budete trochu zmatení a v příběhu budete tápat. Cheetah se objevuje tak nějak náhodou a není příliš vysvětlen její původ, ani vztah s Dianou. I přesto ale příběh odsýpá vcelku rychlým tempem a po prvních dvou třech kapitolách už není tak náročné se zorientovat. Scénárista Greg Rucka v ději postupuje více méně logicky a nestane se nic výjimečného či nečekaného.

Možná proto je v případě Lží největší dominantou kresba. I když kreslíři Liam Sharp a Matthew Clark občas nedodržují proporce postav a Diana v některých částech komiksu vypadá naprosto tragicky, stačí otočit stránku a čtenář se najednou ztrácí v geniálním rozložení panelů a očích nádherné hlavní hrdinky. I když skladba panelů občas nápadně připomíná komiks Swamp Thing a inspirace je naprosto zjevná, celkovému vyznění kresby to vůbec nevadí, právě naopak.

I když Lži mají své mouchy a není jich zrovna málo, ve výsledku se vůbec nejedná o špatné čtení. Co se týče srovnání s příběhem Wonder Woman v New52, kvalitou jsou oba na srovnatelné úrovni. Diana totiž není oblíbenou hrdinkou jen tak nadarmo – její origin je sám o sobě zajímavý a autorům se obvykle daří z něj vyždímat co nejvíce.

Wonder Woman 1: Lži
Scénář: Greg Rucka
Kresba: Liam Sharp, Matthew Clark
Nakladatelství: Crew
Překlad: Kateřina Tichá
Série: Znovuzrození hrdinů DC
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2018
Počet stran: 176
Cena: 299 Kč
 

Na nesci-fi od Dicka jsem už od začátku nahlížel s velkým očekáváním, protože P. K. Dick je sice znám tím, že poměrně velká část jeho díla se dočkala audiovizuálního zpracování, mnohdy v opravdu hodně sci-fi kulisách, ale původní povídky či romány už takové zdaleka nejsou a o sci-fi v nich jde až někde vzadu. I Dickovy nejvíc futuristické povídky staví hlavně na depresivní atmosféře a lidech. Jeho hrdinové a jejich nezvratný a nalajnovaný osud, který se už od půlky povídky nebo románu ubírá mnohdy hodně očekávatelným směrem, jsou to co na Dickově tvorbě obdivujeme. To, že dokáže napsat šílenství, beznaděj, zklamání a v případě Mamlase z maloměsta i obyčejný americký život padesátých let tak, že chceme číst dál.

Mamlas je, jak už bylo řečeno, román bez fantastického námětu. Nemůže tedy budovat atmosféru na nějaké představě pokřivené budoucnosti, mimozemšťanech nebo nespolehlivém vypravěči s rozpadem osobnosti. Místo toho staví na jasně vyhraněných archetypech postav, jejich interakci a velice povedené atmosféře obyčejného amerického života padesátých let, který od hrdinů vyžaduje, aby dostáli očekávaným standardům jak v práci, ve vztahu, tak v obyčejném životě. Může se pak člověk divit, že někteří jedinci hledají únik z reality všedního dne a naprosto iracionálně ničí něco co, dlouho budovali?

Roger Lindahl je obyčejný muž. Od takového muže se v padesátých letech čekalo, že bude stát na vlastních nohou nebo pracovat v továrně, aby se na ty vlastní nohy mohl postavit. Roger takový je, ale je to zároveň snílek, taky trochu sedmilhář a nestálý typ s tendencí řešit narůstající problémy iracionálním útěkem, což už jednou udělal. Virginie, jeho žena, o tom ví svoje. Byla to ona, která s ním utekla.  Jeho podivná povaha jí tenkrát nějakým podivným způsobem imponovala a teď musí jen zajistit, aby byl Roger tak šťastný, že už neuteče jí. Nechce být samoživitelkou v Americe, jako jeho bývalá žena. Zároveň ale chce, aby se Roger někam posouval, a tak se struna pomalu ale jistě napíná.
Nepomůže tomu ani osudové setkání Rogera s Liz Bonnerovou, hloupoučkou matkou spolužáka Rogerova syna, která má ale jednu velkou přednost. Na rozdíl od Virginie je k Rogerovi nekritická a představuje změnu v jeho životě.

Události nabírají směr jako už v milionech stejných příběhů před tím. Dokáží Dickovi hrdinové vyjít ze srážky bez šrámů nebo aspoň s minimem škod? Zhroutí, nebo splní se Rogerovi a Liz jejich Americký sen?

Dick sleduje v Mamlasu z maloměsta opravdu banální a milionkrát odvyprávěný příběh. Tak často vídaný nebo slýchaný, že na něm už snad nejde najít nic nového. A Dick se o to ani nesnaží. To by bylo skoro nemožné. Místo toho využívá svůj talent pro prokreslení postav a nastavení atmosféry k tomu, aby z provařeného tématu i prostředí dostal maximum. Celé prostředí, všechny vedlejší postavy slouží k tomu, aby vykreslily osobnost Rogera Lindala a jeho pokusy o vzpouru proti životnímu stereotypu. O Dickovi se říká, že jeho sci-fi romány a povídky by byly skvělé, i kdyby neobsahovaly sci-fi prvky a podle mě se mu to sestsakramentsky dobře daří dokázat právě Mamlasem z maloměsta.

Originál: Puttering About In a Small World

Autor: Philip K. Dick
Nakladatel: Argo
Překlad: Miloš Urban
Vazba: vázaná
Stran: 318
Rozměry: 14,5 × 20,5 cm
Rok vydání: 2018 (1. vydání)
Cena: 348Kč

ANOTACE:

Bakly unavený životem přijíždí do Grafzatzy, jednoho z největších a nejbohatších měst Crambijského impéria. Chce pomoci jedinému člověku, na kterém mu osobně záleží, a přitom plní jednu malou laskavost. S nadáním jemu vlastním umocněném skutečností, že nad další budoucností nepřemýšlí, dělá to, v čem je nejlepší.
Mladá baronesa Münchauzen se snaží zachránit zkrachovalé panství svého děda navázáním obchodních vztahů s bohatými šlechtici a obchodníky. Ve skutečnosti je ale někým úplně jiným a hraje velmi nebezpečnou hru spojenou s magií.
Velmistr Rumělkového klanu se pokouší odhalit tajemství starého magického artefaktu, o němž doufá, že ho dokáže využít jako zbraň v přibližující se globální válce.

Kniha vyjde také ve sběratelské verzi v limitovaném nákladu 150 výtisků, podepsaném autorem. K zakoupení pouze na www.tridistri.cz. Cena: 555 Kč. Celá tržba z prodeje této knihy jde na charitativní účely.

UKÁZKA Z KNIHY:

1.
Prolog

Hrabě Varatchi nalil zbytek obsahu karafy do poháru vybroušeného z jediného krystalu dokonalého bezbarvého křemene. Líbilo se mu pít víno z předmětu pocházejícího z doby předcházející historické paměti, z doby před Velkou válkou. Pohár byl těžký, v prstech chladný, víno v něm mělo jiskru a nějakým způsobem si v něm uchovávalo ideální teplotu. A Varatchi měl pocit, že bílé v něm zůstává chladnější než červené. To však mohl být jen jeho dojem. Přestal přemítat o artefaktech a soustředil se na text před sebou.

Šlo o hlášení agenta Godetů sledujícího Janicka, velmistra Rumělkového klanu. Předchozí hodinu studoval obdobné hlášení agenta Haerenů pověřeného stejným úkolem. Celkový obsah byl prakticky stejný, jednotlivá hlášení pouze jinak interpretovala činnost jeho oblíbence. A právě rozdíly v interpretaci teď analyzoval, protože z nich mohl usuzovat, jaké byly skryté úmysly vůdců jednotlivých klanů. Nepochyboval, že než hlášení dostal, oni osobně ho prověřili a upravili.

Vrátil se ke své předchozí myšlence. Byl Janick jeho oblíbenec?

Vlastně ano. Varatchi oceňoval jeho progresívnost, pragmatickou bezohlednost a samozřejmě závislost na něm samotném. Tu dál posiloval a rafinovaně ho izoloval od všech ostatních čarodějných klanů v jeho službách a probouzel v něm obavy z nich.

Časy se za posledních pár let změnily, už opravdu mohl mluvit o klanech čarodějů ve svých službách. Konvent pro potírání magie a likvidaci čarodějů, po celé století jedna z nejmocnějších organizací, upadal, skutečnou moc neměl už žádnou, zbyla jen formální fasáda.

Napil se a odsunul od sebe svazek listů. Záměry ninjovských vůdců byla jedna věc, tu bude řešit jindy. Jejich agenti mu nezávisle na sobě potvrdili, že Janick s ním stále hraje čistou hru, a verifikovali čaroději předávané informace. V budoucnu však bude muset nějak ověřit, zda i mezi ninji nedošlo k nějaké dohodě. Ověřování informací, to bylo klíčové, jen tak si mohl udržet svou pozici – a získat ještě vyšší.

O tom, o co doopravdy usiloval on, druhý nejmocnější muž světa, asi nikdo neměl ani ponětí. Možná Janick.

Varatchi se znovu napil, přitom s nelibostí pohlédl na své stále kostnatější prsty a skvrny na hřbetech rukou, znaky prozrazující jeho pokročilý věk. Další problém, který musel řešit. Čím se člověk stává mocnějším, tím víc problémů k řešení má, napadlo ho.

Zatáhl za šňůru ukrytou za dlouhým úzkým závěsem splývajícím se stěnou.

Po době stačící připravenému člověku k otevření dveří, překonání prázdného pokoje a otevření dalších dveří se před ním objevil sloužící. Varatchi by si možná vzpomněl i na jeho jméno.

Muž už u něj sloužil dlouho, v poslední době začínal být chromý na jednu nohu, ale snažil se své postižení maskovat. Varatchimu to nevadilo, spíš vyhovovalo. Ten člověk na něm byl ještě o to závislejší, tak dobrou práci by už nikdy nezískal.

„Uveďte velmistra,“ přikázal mu.

Muž neodpověděl, pouze se hluboce uklonil a svými šouravými kroky se zase vzdálil.

Velmistr Rumělkového klanu s rolnicky znějícím jménem Janick se objevil zanedlouho s tenkou složkou papírů v ruce.

„Pane, těší mě, že jste mě přijal,“ provedl formální úklonu a strnul v pohybu.

Varatchi si ho prohlížel. Kromě toho, že jeho oděv byl ušitý z lepších materiálů a na nohou měl kvalitní boty s podrážkou umožňující neslyšný pohyb po palácové dlažbě, se nezměnil. Kupodivu ani nepřibral a jeho oči měly stále ten lehce horečnatý lesk. Všichni informátoři Varatchimu potvrzovali, že Janick je prostě fanatik a za každou cenu se snaží magii co nejvíce porozumět, co nejvíce ji ovládnout. A až dosud se o své informace poctivě dělil se svým pánem. To se o mnohých jiných, k jejich škodě, nedalo tvrdit.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ odpověděl Varatchi stroze.

„Ano, můj pane, myslím, že jsem splnil jeden z úkolů, jimiž jste mě pověřil.“

To Varatchiho zaujalo, málokdy jeho služebníci žádali o audienci, aby mu oznámili, že splnili některá z jeho komplikovaných zadání.

Gestem Janickovi naznačil, že se může postavit pohodlněji, ale místo k sezení mu nenabídl. Už to, že ho přijal ve své pracovně, bylo až příliš – důsledek ústupku vlastní pohodlnosti.

„Který problém?“

„Stárnutí.“

Varatchi potlačil zalapání po dechu; svůj věk si uvědomoval každým dnem víc a to přesto, že patřil k rodu, kde se muži dožívali nadobyčej vysokého věku. A ve velmi dobrém zdravotním stavu. Přesto cítil, jak ho síly opouštějí. Pokusil se své napětí potlačit a tvářit se naprosto nezúčastněně. Díky zkušenostem z víc než půl století intrikování na nejvyšší úrovni se mu to podařilo.

„Mluvte,“ přikázal.

„Má analýza je založena na studiu starých textů, které jsem z větší části sám přeložil,“ začal bez zdvořilostních úvodů Janick.

„A věříte svému překladu?“ přerušil ho Varatchi, přitom sáhl po sklence a na ex ji do sebe obrátil, na vychutnávání vína teď neměl ani pomyšlení.

„Jistě, pane. Ale uznávám, že překlady z mrtvých jazyků zvláště v oblasti magie jsou vždy problematické. Ale myslím, že tento text se mi podařilo přeložit velmi přesně. Procedura, kterou popisuje, je konzistentní a dává smysl. Dle mého úsudku, samozřejmě,“ dodal Janick po pauze opatrně.

„A byl byste ochoten tuto proceduru sám na sobě vyzkoušet?“

téměř vyštěkl Varatchi.

O obtížnosti překládání z mrtvých jazyků věděl sám víc než kdo jiný, snad kromě Janicka, a problém stáří se ho týkal se stále větší naléhavostí.

„Určitě, pane, ale obávám se, že je tak nákladná, že není vhodná pro nikoho jiného než imperátora.“

Varatchi se opravou, že on není oficiálním vůdcem impéria, neobtěžoval. Právě hledání elixíru nesmrtelnosti, nebo alespoň dlouhého života, vedlo k ochlazení vztahů mezi ním a jeho vznešeným bratrancem. Pravda, k lehkému ochlazení, ale v případě, že by mohl doufat v mnoho dalších desetiletí, nebo ještě lépe celé století aktivního života, by to bylo narušení vztahů významné.

Potom by se hodlal stát imperátorem, vládcem světa. Právě k této ambici se postupně dopracoval. Pokud mu však zbývalo jedno či nejvýše dvě desetiletí života při relativním zdraví, postrádala smysl. Neměl žádné potomky, kterým by mohl a chtěl trůn vládce světa předat. Usilovat o něj mělo smysl, jen pokud by na něm seděl sám. A dlouho.

Varatchi sáhl pod desku stolu, vytáhl malý kovový samostříl a natáhl ho. Mlčky ho podal Janickovi, který ho opatrně převzal.

Poté Varatchi ukázal ke dveřím, naznačil jejich otevření a následný výstřel.

Janick chápavě přikývl a poslušně se přesunul vyznačeným směrem. Varatchi jeho pohyby zkoumavě pozoroval. Vůdce Rumělkového klanu netrpěl pochybnostmi ani nervozitou, jednoduše poslušně plnil rozkaz. Sáhl na kliku, rázně otevřel, pozvedl samostříl a vystřelil mimo Varatchim viditelný prostor. Varatchi si nebyl jistý, zda něco zaslechl. S jeho sluchem to nebylo v poslední době nejlepší. Janick zavřel dveře, vrátil se zpět a samostříl opatrně položil na stůl.

Nadechl se k rozhovoru, ale Varatchi si nedokázal pomoct a skočil mu do řeči.

„Byl za dveřmi někdo?“

„Ano,“ odpověděl Janick, „sluha, který mě sem uvedl. Naslouchal za dveřmi a nestačil se dostatečně rychle vzdálit. Trefil jsem ho do hrudníku. Jestliže jsem váš rozkaz nepochopil správně, omlouvám se.“

„Správně jsi ho pochopil,“ zavrčel Varatchi nespokojeně.

Deleman, jmenoval se Deleman, vzpomněl si Varatchi. Sloužil u něj víc než třicet let a Varatchi mu důvěřoval. A teď se ukázalo, že to byla chyba. Varatchimu bylo jasné, pro koho Deleman pracoval.

Pro císaře, každý jiný by získané zprávy využíval ve Varatchiho neprospěch a to by se už dávno projevilo. Zájmy dvou nejvýše postavených a rodem spřízněných mužů impéria byly však až do nedávna naprosto totožné. Budování impéria. To se ale právě změnilo.

Varatchiho před prozrazením jeho tajemství zachránila jen přirozená, desetiletími zkušeností k dokonalosti vybroušená obezřetnost.

„Pokračujte o tom elixíru nesmrtelnosti,“ přikázal Janickovi.

„Bohužel, pane, není to elixír nesmrtelnosti v pravém slova smyslu. Jde jen o medikament umožňující jisté omlazení organismu a zakonzervování věku na dobu století, možná dvou. Víc tento prostředek neumožňuje.“

Varatchi potlačil nutkání vyskočit ze židle a křičet nadšením. Omlazení a dvě století k tomu? To bylo mnohem víc, než v co doufal. Elixír nesmrtelnosti byla jen povídačka, to mu bylo jasné.

„Pokračujte,“ pobídl velmistra Rumělkového klanu.

Janick mluvil stroze a věcně, ale vzhledem k množství podrobností a citací, které uváděl, to trvalo dlouho. Varatchi ho nakonec ve výkladu zarazil a chvíli přemýšlel.

„Jestli tomu rozumím správně, potřebuji zplodit několik dětí,“ ujišťoval se.

„Minimálně dvanáct, pane,“ odpověděl Janick s kamennou tváří. „Šest chlapců a šest holčiček. Ideální by bylo, kdyby to bylo s vašimi sestrami, ale pokud to není možné, dá se obejít i bez toho.“

Varatchimu se ulevilo, že žádné sestry nemá. Spát s nimi, to by bylo opravdu... nemilé.

„A pak je musím sníst?“

Ta představa byla Varatchimu tak nepříjemná, že měl problém udržet nezúčastněný výraz. Janick se tvářil stále stejně lhostejně. Ne lhostejně, přes tvář mu při otázce přelétl náznak lehké nespokojenosti, jako by to už jednou vysvětloval.

„Samozřejmě že ne, nemusíte je jíst celé,“ upřesnil okamžitě.

„Jen části jejich těl. Morek z dlouhých kostí, vybrané části mozku, vaječníky děvčat a varlata chlapců a nějaké žlázy. Všechno samozřejmě uvařené nebo jinak upravené, nikoliv syrové.

Magie pak napomůže, aby tyto substance omladily vaše tělo.“

„To se mi ulevilo,“ zamumlal Varatchi vážně.

Dlouhé minuty setrval v mlčení a přemýšlel. Janick vypadal, že mu to v nejmenším nevadí, ponořil se do sebe a čekal na rozhodnutí svého pána.

„To nepůjde,“ rozhodl nakonec Varatchi.

Janick k němu tázavě vzhlédl.

„Proč, Vaše Excelence? Mám odkazy na informační zdroje, podle kterých to v minulosti fungovalo. A některé konkrétní texty se mi i podařilo získat.“

Varatchi mladého velmistra zkoumavě pozoroval. Nechápal, jak jeho mysl funguje. Zjevně ho vůbec nenapadlo, že by ho svým příšerným receptem mohl popudit, znechutit.

Varatchi představou konzumace novorozeňat znechucen byl, ale dával přednost pragmatickému přístupu.

„Informaci, že pojídám děti, by se pravděpodobně nepodařilo utajit. Pak bych se stal monstrem, nepřítelem, proti kterému by se s radostí spojili všichni ostatní,“ vysvětlil po krátkém zaváhání.

Bylo nutné, aby Janick pochopil, že musí hledat dál, že jím předložená možnost není realizovatelná.

Varatchi během předchozí dlouhé pauzy probral v duchu všechny existující možnosti utajení a bylo mu jasné, že u něčeho tak perverzního, u něčeho vymykajícího se běžným perverzitám, by to prostě nebylo možné. Někdo by nakonec promluvil.

Bylo vidět, že Janick nad jeho námitkou uvažuje.

„Podařilo by se to utajit, kdyby,“ čaroděj chvíli hledal vhodný termín, „kdyby byl obslužný personál pouze na jedno použití.“

Varatchi musel uznat, že jeho služebník je snad ještě pragmatičtější a bezohlednější než on sám. Důvod, proč se ho obávat, důvod, proč ho maximálně využít.

„Ne, to také nepůjde,“ usoudil. „Najděte nějaký jiný způsob.

Způsob, kdy nebudu muset pojídat děti,“ rozhodl se nakonec.

„Problém je pojídání?“ ujistil se Janick.

„Ano,“ potvrdil Varatchi.

Zabíjení byla jiná věc, na to byli lidé zvyklí.

„Pak, můj pane, nemám pro vás nic dalšího.“

Varatchi ho propustil mávnutím ruky.

„A zavolejte někoho, ať uklidí starého Delemana. Zrádce, kterého jste zastřelil,“ dodal, když viděl, že Janick příkaz nechápe.

„Jistě, pane,“ potvrdil Janick a bez dalšího zdržování odešel.

Varatchi se zaklonil v křesle. Zplodit dítě... Zavrtěl nad tím hlavou. Zalitoval, že starý Deleman je mrtvý, neochotně se zvedl, přinesl si z barového stolku láhev s vínem a dolil si.

I kdyby změnil názor a rozhodl se mágův příšerný postup použít – zplodit dítě... To mohl být problém. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy si do lože nechal přivést nějakou ženu. Před sedmnácti lety strávil noc s hraběnkou Diselerovou, ale to byla více věc společenskopolitická, než že by o to nějak stál. A pro vlastní potěšení? Už si ani nepamatoval. Musel by v tomto směru podniknout pár experimentů. A sehnat experta přes afrodiziaka, nechtěl se znovu obracet na Janicka, nebylo dobré být vydán na milost a nemilost jedinému služebníku. A prozradit mu o sobě příliš mnoho.

2.
Odepsaná položka

Vuki byl nervózní, i když se to snažil nedat najevo. Celou věc si mnohokrát pečlivě promyslel a celý postup si naplánoval, ale teď měl pocit, že se mu to nemůže povést. Dva muži, které najal, aby mu pomohli s transportem schrány, nezastírali svou podezíravou zvědavost. Oba vypadali, že by jim nedělalo zatěžko proříznout mu hrdlo a nechat ho ležet někde v zapadlé uličce. Pojistil se proto, za práci měli dostat zaplaceno, až se vrátí do hostince, kde se ubytoval. Zatím dostali jen zálohu a bez reptání tlačili naložený vozík.

Hvězdy na obloze začínaly blednout, svítání se blížilo. Načasování bylo správné. Vuki do detailů celé záležitosti zasvěcen nebyl, znal jen tolik, aby dokázal splnit svůj konkrétní úkol. Schrána, masivní dřevěná, bohatě okovaná bedna se zapečetěným otvorem na straně sama o sobě vzbuzovala respekt a zvědavost.

Vuki, vzhledem k tomu, pro koho pracoval, předpokládal, že uvnitř je něco nebezpečného a nepřirozeného.

„A to jako tu bednu jen dotlačíme, kam řekneš, a to je všechno?“ zeptal se po několikáté vyšší z obou najatých mužů.

Vuki se neobtěžoval zapamatovat si jejich jména, byl to prostě ten vyšší, druhý byl zase mohutnější.

„Ano. A chvíli tam se mnou počkáte a pak mě opět i s bednou doprovodíte zpátky. Poté dostanete každý svých zbývajících deset stříbrných.“

Muž nepřesvědčeně přikývl, druhý nereagoval, jen dál tlačil vozík. Možná to chtěl mít všechno co nejrychleji za sebou.

Už se před nimi tyčila obvodová zeď starého, celá desetiletí nepoužívaného amfiteátru. Vuki netušil, proč chátrající stavbu nikdo nezboural a nevyužil lukrativní pozemky v podnikání, ale bylo mu to jedno. Grafzatza byla velmi staré město a dokonalý kanalizační systém byl více nebo méně pečlivě opravován a udržován v provozu po celou dobu její existence. Bez něj by se velkoměsto s téměř čtvrtmiliónem lidí brzy utopilo v puchu a odpadcích.

„Tady zastavte,“ přikázal, když vůz stál prakticky před kanálem. „A zvedněte poklop kanálu.“

„Za krádeže poklopů jsou přísný tresty, navíc je to obyčejný železo, nestojí za riskování,“ poukázal silnější z jeho pomocníků.

„A o nějakém otevírání kanálů nebyla řeč.“

Vuki se v duchu proklel, neměl být ve svém popisu práce tak pečlivý.

„Dostanete každý pět stříbrných navíc,“ navýšil platbu.

Teď neměl na smlouvání čas, musel spěchat.

Chlap pokrčil rameny a poslechl.

„Jen abys na to nezapomněl,“ poznamenal.

Z torny, kterou nesl přes rameno, vytáhl Vuki kožený pytlík a začal z něj rozsypávat žlutou práškovou síru okolo vozíku a kanálu. Dle rozkazu měl vyznačit tvar kruhu, on zvládl spíš nepravidelný pokřivený ovál, předpokládal však, že důležité je, aby sírou vytvořená křivka v sobě uzavřela vozík, vlastně schránu, vlastně to, co schrána ukrývala. A to bez přerušení ze všech stran.

Na nebi nezbyla jediná hvězda, další bod postupu splněn. Nedomníval se, že jde o hvězdy, odhadoval to spíš na intenzitu světla. Vuki nebyl hloupý, právě naopak, a tenhle úkol dostal kvůli tomu, že se jeho nadřízeným znelíbila jeho přílišná zvědavost.

Doufal, že až tohle skončí, jeho postavení se opět zlepší.

Teď měla přijít na řadu poslední část úkolu: Otevřít schránu.

Ujišťovali ho, že mu nic nehrozí, že nejde o nic nebezpečného.

Nevěřil jim. Hlavně vzhledem k tomu, že o obsahu nepadlo ani slovo a nikdo ho nikdy nezmínil.

Shora se ozvalo zašramocení. Podíval se za zvukem, na rozeklaném vršku částečně rozpadlé zdi neviděl žádný pohyb. Mohla to být kočka na lovu, krysa nebo případně jiné zvíře. Soustředil se na svůj úkol.

Schrána se otevírala jediným klíčem. Vuki ho vytáhl z kapsy a okamžik ho zkoumal. Byl to velmi složitý klíč, jaký nikdy dosud neviděl. To podle něj znamenalo, že ten, kdo schránu zhotovil, nechtěl, aby byla otevřena náhodně někým, kdo netuší, co je uvnitř.

Z druhé kapsy vytáhl provaz, uvázal ho za úchyt ve víku schrány. Volný konec položil přes hranici nasypané síry ven z kruhu.

Oba muži ho zvědavě pozorovali. Bylo dobře, že v okolí stále nebyli žádní zvědavci.

Vsunul klíč do zámku. Tři otočení, instruovali ho.

Napětím ani nedýchal.

První, druhé, cítil jemné cvakání západek v mechanismu. Třetí, zámek cvakl.

Vuki nechal klíč v zámku, dlouhým krokem vystoupil z kruhu, sehnul se, zvedl konec provazu a plynulým pohybem zatáhl.

Musel použít víc síly, než čekal, téměř se obával, že provaz nevydrží. Pak se naštěstí víko síle poddalo a otevřelo se. Na první pohled bylo patrné, proč je tak těžké; bylo masivní jako dveře bankovního trezoru. Pokud měly podobnou tloušťku i zbylé stěny schrány, zbývalo uvnitř jen málo prostoru.

Vuki napínal zrak, aby zjistil, co sem vlastně dovezli, ale nic neviděl. Přitom si dával pozor, aby ani nejmenší částí špiček bot nepřerušil vysypaný kruh.

*

Muž sedící na zdi o šest metrů výš a dokonale splývající se svým okolím pozvedl kuši. Byla natažená od okamžiku, kdy se Vuki se svým doprovodem objevil v dohledu.

Balvan po střelcově pravici se pohnul. Nebyl to balvan, ale další muž v oděvu bez jediné světlejší barvy a lesknoucí se ozdoby.

Položil svému společníkovi ruku na rameno.

Ten přestal sledovat cíl a vzhlédl ke svému partnerovi.

Muž nepromluvil, ke komunikaci použil znakovou řeč.

„Až bude jisté, že padne do kruhu,“ rozklíčoval střelec upozornění.

Přikývl na znamení, že rozumí.

*

Muži doprovázející Vukiho byli také zvědaví a snažili se zahlédnout, co v bedně vlastně je. Jeden z nich se přitom příliš nahnul do kruhu, zabalancoval, a aby nespadl, musel šlápnout dovnitř.

Vuki si toho okamžitě všiml.

„Sakra, nechtěl jsem,“ zabručel muž omluvně.

Zaklonil se, aby se dokázal bez dalšího přešlápnutí vrátit zpět.

Než to stačil udělat, podlomila se mu noha a on se zřítil na zem.

Do kruhu.

„Banistře? Co se ti k čertu stalo?“ vyhrkl jeho společník a bez přemýšlení přiskočil, aby mu pomohl.

I on se vzápětí neudržel na nohou a upadl na zem. Také do kruhu.

Banistr byl tedy ten vyšší, vytanulo na mysli Vukimu.

Věděl, že teď už jeho jméno nikdy nezapomene. A slovo byl použil správně. Muži leželi na zemi bez hnutí, oči vytřeštěné, vypadali, že jsou něčím ochromení. A nedýchali. Vuki sledoval, jak jim modrají rty, za chvíli byli oba definitivně mrtví. Pak se, nejprve jeden a potom i druhý, začali posunovat kousek po kousku ke kanálu. Jako by je něco táhlo, ale Vuki nic neviděl. Možná rozeznával jen nezřetelné mihotání něčeho na zemi okolo kanálu a těl. Nebyl si jist, mohla to být jen jeho představa, vysvětlení, proč se dvě mrtvá těla hýbou. Něco je prostě odnášelo dolů do podzemí.

Na východě se objevil první paprsek světla. Vuki vzhlédl k obloze. Řekli mu, že po východu slunce má síru rozprášit, kanálovou mříž vrátit na místo, schránu zavřít a zase ji odvézt a zařídit její odeslání na adresu. Tahle instrukce však byla zjevně jen pro jeho uklidnění a odvrácení podezíravosti. Kdyby si nedal pozor, skončil by jako dva jeho pomocníci. Bylo mu jasné, že se stal odepsanou a obětovanou položkou. Další výplatu nemělo smysl očekávat. Špičkou boty opatrně rozetřel část kruhu. Nic se nestalo.

*

Střelec znovu zamířil, ale jeho partner ho opět zastavil.

„Počkej, dělá práci za nás,“ znakoval. „A tělo do kruhu padlo, je jedno jaké.“

Výstřel byl znovu odložen.

*

Nebude pro ně dál pracovat, ale zařídí vše podle instrukcí do posledního bodu, rozhodl se Vuki. Pak nebudou mít nejmenší důvod po něm pátrat. Stále rychleji a s menší opatrností pokračoval v rozmetání síry, obezřetně z boku přistoupil k schráně, zavřel víko a zamknul ho, po troše úsilí se mu podařilo usadit kanálovou mříž zpět na její místo.

Táhnout vozík s těžkou bednou bylo namáhavé, ale považoval to za lepší úděl než ležet studený někde v podzemí… vlastně netušil, co se s mrtvolami stalo. Zakázal si o tom přemýšlet, soustředil se na fyzickou práci. To bylo pro něj lepší.

*

Dva zabijáci ho sledovali, střelec povolil ramena kuše a vytáhl střelu.

„Teď jen zkontrolujeme, aby schránu poslal tam, kam má dojít,“ řekl polohlasem velitel.

„Nezabijeme ho?“ ujišťoval se střelec.

„Nedostali jsme konkrétní rozkaz k likvidaci. Měli jsme zajistit, aby lidské tělo padlo do kruhu, zahladit stopy a zařídit, aby se schrána dostala na určené místo. Určitě mu řekli, kam ji má vrátit. Pokud všechno udělá za nás, splnili jsme úkol. V nejhorším pak bednu transportujeme sami,“ vysvětlil druhý zabiják.

„Nerad dělám zbytečnou práci. A mrtvý by vzbudil zvědavost, někdo by se mohl začít zbytečně vyptávat. Naším cílem je maximální utajení.“

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, říjen 2018
Obálka: Petr Vyoral
Vazba: brožovaná
Počet stran: 432
Cena: 359 Kč

„V tom tvým světě sázíš všechno na to, abys byl někdo, na koho je lepší dávat si bacha. Někdo, kdo se neřídí pravidly… Hrdina, rebel, psanec… Kapitán prokletý lodi… Rocková hvězda. Hlavně jinej než ostatní.“

Jako uhel černé polodlouhé vlasy, výrazný, na první pohled nepříliš líbivý obličej, nezaměnitelný vokál a legenda rockové scény už více než 35 let. Řeč je samozřejmě o Nicku Caveovi, kterého většina z nás zná převážně jako frontmana kapely Nick Cave & The Bad Seeds. Pod maskou suverénního a ledabylého rockera se toho však skrývá mnohem víc. Reinhard Kleist, německý kreslíř, který už do komiksové podoby převedl například tvorbu a životní příběh Johnnyho Cashe, si toho byl dobře vědom. Rozhodl se proto vytvořit své zatím nejrozsáhlejší dílo Nick Cave: Mercy on me a zasvětit je právě této australské legendě.

Výsledkem je více než tří set stránkový grafický román zachycující životní příběh slavného hudebníka, skladatele, spisovatele, textaře a herce Nicka Cavea. Od útlého dětství až do současné chvíle, stránku po stránce nahlížíme do jeho nitra a postupně odhalujeme, co se skrývá za věčně ztrápeným obličejem rockové hvězdy.
Kniha je originální směskou historických polopravd a odvážných spekulací, štědře prokládanou úryvky z Caveových písní a doplněnou o černobílé ilustrace, které dokonale dokreslují atmosféru celého příběhu. Najdeme v něm smutek, zoufalství, nepochopení, beznaděj a ubíjející závislost, ale zároveň také lásku, vášeň, nespoutanost, odvahu a svobodu. Prostě všechno to, co dělá Nicka Cavea tím, kým je a koho lidé už přes 30 let milují.

Kromě písní z pozdější tvorby, jako například světoznámý duet s Kylie Minoque Where the Wild Roses Grow, nám Kleist představí i Caveovu počáteční punkovou tvorbu a nemalá část je věnována i jeho románu A uzřela oslice anděla. Úryvky a obrazy písní se prolínají umělcovým životem zcela přirozeně a čtenář má při čtení pocit, že skutečně nahlíží do nejinternějších zákoutí duše slavného rockera. Obzvlášť samotný závěr, věnovaný písni Higgs Boson Blues, člověka zcela pohltí.  Najednou je na cestě do Ženevy, na nic si nevzpomíná a projíždí pekelnou krajinou, spolu s Cavem a Robertem Johnsonem a jeho kytarou za deset dolarů, která se mu houpe na zádech… A koho zajímá, koho zajímá co přinese budoucnost?

Nemusíte být ani fanoušci Nicka Cavea, aby se vám kniha dostala pod kůži. A věřte, že pokud je pro vás jeho jméno prozatím neznámé, po přečtení poslední stránky to bude to první, co zadáte vyhledávat do youtube. Protože tohle je opravdu síla. A můžete poté popřemýšlet spolu s námi, zda Nickovi věříte, když tvrdí, že Elisu Day nezabil…

Nick Cave: Mercy on me
Autor: Reinhard Kleist
Překlad: Alena Pokorná
Nakladatelství: Argo
Vazba: Pevná
Počet stran: 336
Cena: 498 Kč

Psát recenze je někdy setsakra těžká práce. Pokud je kniha skvělá, je to jednoduché a jediná nepříjemnost, která vás může potkat, je ta, že vám dojde zásoba superlativů. Pokud je kniha hodně mizerná, je to o něco složitější, protože je třeba nepěkné a občas i vulgární výrazy, které vám naskakují, zabalit do diplomatického kabátku. Ale pokud je kniha průměrná stejně jako tisíce dalších a hodnocení by se dalo shrnout do slov nenadchne, neurazí, je recenzování velmi zoufalý a bolestivý proces. A to je bohužel i případ dračího románu Iskari - Poslední Namsara.

Asha je královská dcera a zároveň lovkyně draků. Kvůli ní bylo před několika lety královské město vypáleno draky a ona si odnesla nejen jizvu přes půl těla, ale i tíživý pocit viny. Přivolala je totiž vyprávěním dávných bájí, které zabily její matku a které jsou pod hrozbou trestu zakázané. Asha se tak honosí titulem Iskari, obávaná ničitelka. Nyní se má provdat za velitele vojska, kterému by nejradši plivla do tváře a propíchla ho nějakou dobře naostřenou zbraní. Ovšem pokud se jí podaří přinést otci hlavu Drakovládce, nejstrašnějšího z draků, na stříbrném podnose, bude svatba zrušena. Asha se s vervou vydává na lov, ale jak už to tak bývá, všechno se parádně zamotá. Přijdou na řadu nečekaná odhalení, vyjeví se prachem ukrytá tajemství a Asha na řadu věcí změní názor.

Pro kanadskou autorku Kirsten Ciccarelli je tento román debutovým dílem. Jedná se o první díl série, která si získala celosvětovou oblibu a byla přeložena do dvanácti jazyků.

Ačkoli se autorka snaží přijít s něčím originálním, moc se jí to nedaří. Dračí jezdce jsme tu měli, neohrožené hrdinky, které najednou zjistí, že jsou něčím úplně jiným než si myslely, také. O zákeřných králích a zlých princích ani nemluvím. Fantasy cílená na mladší věkové kategorie dnes  zaplavuje knihovny a e-shopy knihkupectví a s každým novým titulem čtenáři doufají, že právě otevřeli dalšího Tolkienači Sandersona nebo aspoň Sarah J. Maasovou či Marissu Meyerovou, abychom zůstali žánrově korektní, ale ono ne.

Samotný děj je dobře vystavěn, napětí postupně stoupá, nečekané zvraty se objeví v tom pravém okamžiku, aby děj posunuly o kousek dál a čtenář se dočká i pár „aha momentů“. Hrdinové ožívají ovládáni lidskými emocemi a umí čtenáře vtáhnout do děje. Akce se Kirsten Ciccarelli rozhodně nebojí a stejně tak se vyžívá v násilí. Ovšem dialogy stojí na trochu vratkých základech, jsou takové nijaké, ploché, plytké, bez špetky humoru a jiskry. Někdy se až zdá, že je postavám tak o deset let méně a do oka bije i kontrast mezi obrazem hrdinky, co jedním máchnutím skolí krvelačného ještěra a zachraňuje svět, a obrazem dívky, která má občas velmi naivní uvažování. 

Samozřejmě je třeba přihlédnout k cílové skupině. Náctileté čtenáře neohrožená hlavní hrdinka jistě osloví. Zabíjení draků je její koníček a umí se pořádně ohánět zbraněmi. A taky milovat. Ale naštěstí vcelku decentně. S mužskými protějšky to však nemá úplně nejlehčí. Toho, koho si má vzít, nenávidí a k tomu, s kým nesmí ani promluvit, ji přitahuje velmi vášnivá náklonnost. Je to zamotané, ale aspoň se chladná a nebezpečná Iskari občas nechá unést proudem emocí. Její úhlavní nepřítel Jacquard je jako správný záporák krvelačný, krutý a nejlepším zpestřením poklidného odpoledne je pro něj vykuchat někomu střeva.

Prostředí také nevyniká bůhvíjakou nápaditostí. Prostě další z vymyšlených světů, jehož místopisné názvy zapomenete, sotva zavřete knihu.  Autorka jej ale oživila vyprávěním mýtů a bájí, které jsou na jednu stranu zajímavé a poutavé, na druhou stranu příliš komplikované a následně občas i nelogické. Bonusem jsou samozřejmě draci, které vyobrazila nejen jako pouhé oběti, ale jako věrné a přemýšlivé bytosti, což milovníky dračích příběhů jistě nadchne.

V průměrnosti se bohužel potácí i obálka. Originalita nula, klišé sto procent. Jistě, kniha je o dracích, je to tedy tématické, ale není významem obálky zaujmout? Překvapit? Šokovat? Vzpomeňte si třeba přebaly knih série Havraní kruhy. Sice krapet nechutné, ale rozhodně zaujaly na první pohled.

Iskari - Poslední Namsara není špatnou knihou. Pobaví a je dostatečně čtivá na to, aby vás na chvíli vytrhla z všední reality, ale to je asi tak vše, co od této oddechovky můžete čekat.

Iskari – Poslední Namsara
Kirsten Ciccarelli
Série: Iskari (1.)
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2018
Původní název: The Last Namsara
Rok původního vydání: 2017
Překlad: Petra Klůfová
Obálka: Tomáš Řízek
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč

Víte, co vás může potkat o Halloweenu?

To určitě záleží na tom, jaký názor máte na to, jestli má nebo nemá tento svátek co pohledávat v našich dušičkoých vodách. Každopádně můžete potkat naši soutěž a zkusit svoje štěstí o tématickou knihu od nakladatelství Carcosa:
Naylorovi jsou běžná moderní rodina žijící v bytovém komplexu Stillbrook. Údržbář Harris a jeho z domu pracující manželka Lynn vychovávají dvě školou povinné děti. Všichni před sebou zároveň mají spoustu tajemství… S blížícím se Halloweenem zdánlivý poklid začínají narušovat nevysvětlitelné hlasy,jevy a tlaky. Neklid je patrný i na dalších svérázných nájemnících. Správa nemovitosti zvažuje, že z bezpečnostních důvodů letošní oslavu a koledování zruší. Ale je to vůbec možné? Je možné utéct před Halloweenem?

Brian James Freeman & Norman Prentiss napsali Děti Halloweenu a vy můžete zkusit štěstí, když nám zašlete odpověď na otázku:

• Kdy přesně a proč vlastně se slaví Halloween?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 28.10.2018, do předmětu napiště Děti Halloweenu a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi!

Když si vezmete do ruky komiks Šílená ze Sacré-Coeur, máte chuť se s ním pomazlit a je úplně jedno, jestli jste žena nebo muž, protože nejde ani tak o titulní kresbu polonahé katolické školačky, ale hlavně o to, jaké se téhle sérii knih dostává v Argu grafické péče. Pevná vazba, parciální lak, nádherný papír, velký formát. Ještě víc to vynikne, když vedle tohohle Moebia položíte souběžně vydaný MDEK stejného autora od konkurence. Působí bohužel jako do královské rodiny čerstvě adoptovaný synek z vyloučené lokality vedle svého bohatého a upraveného bratra. Princ a chuďas. Každopádně zpět k Argu. Ten formát je opravdu úžasný. Šílená ze Sacré-Coeur jako spolupráce Jodorowského a Moebia si ho zaslouží vrchovatou měrou.

Šílená ze Sacré-Coeur není nic jiného než nábožensko-erotická komedie, a pokud nechcete být zklamáni, měli byste ke knize takhle přistupovat. Nehledejte nový Incal, nějaké vážné filosofování nad náboženstvím, mysticismem, člověkem. Ne. Šílená samozřejmě obsahuje prvky toho všeho, ale vesměs jsou karikaturou sebe sama. Alain Mengel jakožto hlavní hrdina je během celé knihy protáhnut klasickou sprškou absurdit, trapností, nebezpečí nebo přepálených akčních scén. Je donucen cestovat po celém světě, zaplést se s mafií a stát se členem kultu i guerillové jednotky jen proto, že si na začátku jeho mladší já chtělo prostě zašukat. Ale zpět na začátek. Alain Mengel je poměrně obdivovaný univerzitní profesor. Má kroužek svých obdivovatelů a hlavně obdivovatelek, káže svou filosofii a dokonce jí možná i věří. Jenže k úplnému zhroucení života stačí poměrně málo. Neukojená žena mu na oslavě narozenin přede všemi studenty jako dárek předá rozvodové papíry a nechá se osouložit svým mladším černosšským přítelem. Stačilo by určitě méně ke ztrátě vážnosti mezi studenty a  Alain Mengel už nedokáže zabránit tomu, aby ta jeho vzala za své. Jedna obdivovatelka Alainovi přeci jen zůstane. Mystička, studentka, rusovláska Elizabeth, a ta se rozhodne ho svést a je vlastně jedno, jestli jen proto, že jí imponuje jeho zkušenost a názory, anebo si opravdu myslí, že její božská zjevení jsou pravdivá. Faktem ale je, že Alain zasažený několika ranami osudu podlehne svému ukrývanému a potlačovanému cynickému já. Tím se začne zaplétat do výše zmíněné sítě intrik, sexu a akce, kterou nemůže ze strachu a slabé vůle opustit, a možná vlastně ani nechce, protože kdy se vám stane jako starému, zlomenému opuštěnému chlapovi, že po vás vyjede čerstvě plnoletá a dobře stavěná zrzka. No a pak už je pozdě.

Šílená ze Sacré-Coeur je ale i do komedie zabalený manifest. Je o tom, že nikdy nejsme dost staří na změnu. Že někteří jsme suchaři. Taky, že věříme moc, nebo málo. Nebyli by to ale Jodorowski s Moebiem, kdyby psali o něčem jiném než víře a mystičnu.  Když mohli nějaké vyšší myšlenky a duchovno vložit do sci-fi, proč by to nemohli udělat s komedií. Rozdíl je v tom, že ač se celá ta kniha točí kolem víry, vy to vlastně ani nemusíte vnímat. Můžete ji jednou pozorně číst a přemýšlet, co tím chtěli autoři říci a podruhé ji brát jen jako jakousi road movie starého profesora, kterého se sám život snaží vrátit na koleje, po kterých si myslel, že už nikdy nepojede. Na koleje šťastného a bezstarostného života.

Moebius tady předvádí alespoň zpočátku svojí klasickou kresbu; tam, kde se setkáme s nějakým mystičnem a vytržením, najdete jeho klasiké rozložení scény, znázornění záře apod. Jinak jde ale o poměrně civilní kresbu. Poznáte ji a užijete si ji. Ke konci knihy sahá místy ke karikatuře, ale jisté náznaky najdete už na začátku, takže bych to nebral jako nějakou nenadálou změnu, naopak třeba v Paříži se vyskytuje několik postav, které jsou vyloženě jen karikované. Spíš je to v poslední části víc vidět, protože se nám změní prostředí z Paříže na džungli a tam cokoli výrazného dvojnásob vynikne.

Šílená ze Sacré-Coeur je hodně povedený komiks, který se dá číst i víckrát a pokaždé si z něj odnést něco nového. Můžete si užívat kresbu nebo příběh, hledat jinotaje a nebo se pustit do všeho najednou. Přiznivci mírné erotiky si taky přijdou na své, i když tady ji najdeme spíš v té humornější rovině. Šílená je skutečně šílená a nezbývá než si ji šíleně užít. 

Originál: La Folle du Sacré-Coeur

Autor: Alejandro Jodorowsky
Kresba: Moebius
Nakladatel: Argo
Překlad: Richard Podaný
Vazba: vázaná
Stran: 200
Rozměry: 22,9 × 31,7 cm
Cena: 598Kč

ZALISTUJME SE DO BESTSELLERU OD MLOKA SCAMANDERA, JEHO ZVÍŘÁTKA JSOU ZPĚT. A S NIMI GRINDELWALD. A BRADAVICE. A TA NEJÚŽASNĚJŠÍ MAGIE, CO JE DNESKA K MÁNÍ. A TAKY NOVÁ PEVNOST. KTERÁ ZNÁ FANTASTICKOU FAUNU A VÍ, KDE JI NAJÍT!

Mlok, Albus, Porpetina, netučňáčí Kowlaski a zlověstný Gellert. Řítí se na nás všichni v možná nejočekávanějším fantasy snímku této sezóny. Přinejmenším na pohled budou FANTASTICKÁ ZVÍŘATA: GRINDELWALDOVY ZLOČINY událostí! Takže ano, nové číslo Pevnosti patří jim. Protože jsou ale za rohem Dušičky a kotlání dýní, hodně si toho povíme také o klasické hororové sérii HALLOWEEN, která nyní v kinech ožívá dalším filmem. Stejně tak vám ale vyšeptáme, co pojí QUENTINA TARANTINA, velkého fanouška, s fantastickou kinematografií. A co nám Pavel Renčín v rozhovoru poví o své novince KLUB VRAHŮ? Nebo už jste se také začetli do KOMTUROVY SMRTI od japonského čaroděje se slovy Haruki Murakamiho? A jak do toho všeho zapadají povídky od HANINY VESELÉ a VÁCLAVA VÁGENKNECHTA? Případně se stejně jako my tetelíte na nového BAKLYHO a na slova od jeho původce MIRKA ŽAMBOCHA? Pošimrání na bříšku se ale dočkají také fanoušci knih ze světu herního gigantu BLIZZARD. Případně chcete sledovat při práci PROFÍKA Jiřího Pavlovského? Stejně tak si ale můžete nabídnout i z HORORŮ S KULATÝMA OČIMA. A protože si Míla Linc vždy potrpěl na poněkud diskutabilní vzory, rozvypráví se v tomto čísle o RASPUTINOVI. Ani to ale není všechno. Dáme si také GEEKZÓNU, poohlédnutí za CONIÁŠEM 2018 a dojde i na COMICS SALÓN 2019. A to všechno proto, že i tentokrát je Pevnost prostě k nakousnutí. Ostatně jako vždy. Ať se vám i před branami podzimu líbí jako nikdy!

Obsah nové Pevnosti najdete ZDE.

Říše divů nezná hranice, maximálně ty mezi normalitou a šílenstvím. A právě do Říše divů vás znovu vezme Alenka z pera Jonathana Greena. Pozor, tohle ale není kopie původní Alenky Lewise Carrolla nebo nějaké obyčejné pokračování. Jonathan Green vám totiž umožní rozhodnout, kudy se vydáte, co si budete myslet, co sníte nebo vypijete. Alenčina noční můra je totiž Gamebook.

Pro vás, kteří jste se ještě s gamebooky nesetkali, doporučuji stručnou charakteristiku třeba tady. Gamebook je zkrátka knížka, u které se můžete rozhodovat a nečtete ji kontinuálně, ale na přeskáčku tak, jak vám velí příběh. Zrovna pro kraj divů se tahle forma ukázala jako trefa do černého, protože tu neexistují skoro žádné zákony. Za dveřmi se může nacházet moře stejně tak jako louka, Tmavá podzemní místnost se rozhodnutím změní v jasný den na jachtě a pendlovky v rohu vás můžou z nenadání napadnout a povraždit celou vaši společnost. Cože? Povraždit? Ano, tenhle kraj divů totiž je i není ten původní, který sice stvořila podivná drogová fantasie, ale byl poměrně dobrácký, až na královnu. Už jen fakt, že vás do dobrodružství zasvětí zombie králík s hodinami voperovanými do břicha místo střev, by vás měl varovat, že tady se špatná rozhodnutí moc nenosí a Alenka může skončit velmi ošklivě.

K tomu, aby se tak nestalo, slouží Alence nejen vaše rozhodování, ale i soubojový systém a speciální schopnosti a vlastnosti, které můžete znát z RPG her, a které si určujete sami jako své výhody a slabosti. Těmi jsou hbitost, logika, bojovnost, výdrž a moje oblíbené - šílenství. Zatímco první 4 jsou celkem běžné jak v herních knihách, tak ve hrách třeba na počítači, šílenství je extra vlastnost pro Říši divů. Už ta normální nebyla tak úplně normální a tahle je ještě o dost divočejší, dekadentnější a krutější, a tak by nebylo divu, kdyby se z ní Alenka pomátla. Vy tedy musíte hlídat nejen Alenčiny "životy", ale i příčetnost. Abyste nezemřeli při četných soubojích, máte možnost nkolikrát použít dvě alenčiny schopnosti - "Divoucné a divoucnější" a "Pero je mocnější", které dokáží ohnout realitu, většinou, ale ne nezbytně, ve váš prospěch. Jelikož je jejich použití omezené počtem, ale můžete je použít na velmi mnoho místech, jde o zajímavý mechanismus, který hru dělá hratelnější a skvěle zapadá do celkového konceptu gameboku. Dalším poměrně fajn ozvláštněním, které se úplně nabízelo, je místo kostek používat pro faktor náhody při soubojích balíček karet. Pokud ale nebudete mít po ruce kostky ani karty a přesto budete chtít hrát a bojovat, nevadí, v zadní části knihy je k dispozici tabulka náhodných čísel. Stačí je brát poctivě popořadě.

Co se týče variability, jak už jsem psal výše, Říše divů ji poskytuje ve vrchovaté míře. Jen dvě čísla od sebe se může nacházet Alenka na korábu uprostřed moře a Alenka sedící u čaje s králíkem, ještěrem a myší. Jsou samozřejmě místa, na která se, pokud budete dobře hrát, dostanete každopádně, ale způsobů, jak se na ně dostat, co kde najít a koho potkat, je na takhle malou knížečku poměrně dost. Ono vám ani nic jiného než šmejdit po všech koutech nezbude, protože příběh obsahuje hesla, přes která se prostě v určité části nedostanete. Určitě a to na 100% se vám nepovede dohrát knihu na první pokus, a tak více než jindy doporučuju tvořit si mapu, která vám poslouží na "load" hry od určité pozice, pokud už jste například desetkrát padali norou a máte padání v malíčku.

Co musím ještě vyzdvihnout mimo příběh, jsou ilustrace, které měl na starost Kev Corssley a jsou nádherně depresivně hororové. I podle nich poznáte, že s touhle Říší divů není něco v pořádku.

Alenčina noční můra, ač malá knížečka, rozhodně není zábavou na jednu cestu vlakem nebo jedno odpoledne. Nabídne vám nový úkol v Říši divů a spoustu možností, jak se k jeho řešení postavit. Můžete Říší poměrně hbitě proklouznout nebo z jedenáctileté holčiny udělat Connana a prostě se Říší divů prosekat s krabím krunýřem v jedné a nůžkami v druhé ruce. Je na vás, kterou cestu zkusíte nebo jestli je nakonec dohrajete všechny. Já je rozhodně za sebou ještě úplně všechny nemám, ale pořád mě Alenčina noční můra baví, takže co není, může být. Co ale vím je, že Alenčina noční můra je jedním z nejpovedenějších gamebooků, které se u nás v poslední době objevily a určitě stojí za přečtení.  

Alenčina noční můra v Říši divů
Jonathan Green
Nakladatel: Mytago
Překlad:Jan Snášel
Ilustrace: Kevin Crossley
Vazba: brožovaná
Rozměry:11 × 16 cm
Počet stran: 280
Cena: 299Kč

Miroslav Žamboch se vrací na knižní pulty po dvouleté pauze. A tentokrát je důvod k radosti o to větší, protože nám poodkrývá kousek života bývalého gladiátora Baklyho.

Miroslav Žamboch nikdy nebyl autorem jednoho žánru nebo jedné série, potažmo jedné postavy. Ostatně tenhle pětačtyřicetiletý rodák z Hranic na Moravě se nikdy netajil tím, že primární je pro něj pouze dobrý příběh. A tak nám za svojí kariéru naservíroval cestování v čase za dinosaury, klanové války upírů a vlkodlaků a naposledy tankovou kanonádu. Ovšem největší přízeň si získal svými fantasy příběhy o Koniášovi a Baklym, které se odehrávají v rámci jednoho propracovaného světa. Jak už název nové knihy napovídá, průvodcem nám bude po delší době opět bývalý gladiátor Bakly.
Když nepočítáme povídku Fanoušek, byl prvním velkým Baklyho dobrodružstvím román Bez slitování, který udal postavě určitý žánrový tón. Čtenáři v roce 2003 dostali fantasy říznutou americkou drsnou školou a noirem. A tomuhle žánru byl přizpůsobený i samotný Bakly, který vystupoval jako takový soukromý detektiv. Byť v trochu drsnější a krvavější verzi. V podobném žánrovém duchu se nesli i více či méně kolibříci, ale také povídková sbírka Čas žít, čas zabíjet z roku 2010. Hledání smrti je tak vlastně Žambochův návrat k Baklymu po dlouhých osmi letech.
A je to hodně jiný román než Bez slitování staré patnáct let. Největší rozdíl není v počtu stran (Hledání smrti jich má přes čtyři sta a to máme v ruce teprve první půlku), ale v žánru. Jasně, i tentokrát dostaneme noirovou fantasy, ale to je teprve jedna strana mince. Autor mnohem víc sází na intriky, zákulisní čachry a vysokou politiku, teď to ale není přímočará akční vypalovačka, ale je to o dost složitější.
Což možná bude pro hodně čtenářů problém, protože na to nejsou u Baklyho, na rozdíl od Koniáše, zvyklí. Žamboch splétá najednou hned čtyři dějové linky, přičemž titulní postavy si tu moc neužijeme. Spíš občas vyplave na povrch jako žralok kousne, a zase zmizí v hlubinách. Ale když se objeví na scéně, tak to vždycky stojí za to a vždycky dělá to, co mu jde nejlíp. A hlavně, když se poprvé objeví na scéně, je to, jako když se po spoustě let setkáte se starým známým. Což se ale nedá říct o dalších postavách, pokud k nim nemáte vybudovaný vztah z kolibříků a Návratu vlka samotáře, které tvoří pro Hledání smrti jakési dějové pozadí. Díky vysvětlivkám se v ději, potažmo narážkám na předchozí události, ztrácet nebudete, v některých postavách ovšem ano. Pokud ovšem nemáte dostatečně načtené předchozí texty.
Na druhou stranu si Žamboch zaslouží vyzdvihnout kvůli svému fikčnímu světu. Z každé stránky je vidět péče, s kterou ho stvořil. Najdeme tu gangstery, čaroděje, ninjži… a možná tvora, kterým autor vyznává svou lásku k monstrům jako je Vetřelec či Predátor. A při každé zmínce o panu K máte chuť jít autora prosit, ať příště dodá román o tomhle hrdinovi.
Žambochovi zkrátka imaginace zase jede na plné obrátky. Děj příjemně sviští, milovníci akce a Baklyho si přijdou na své, ovšem bude záležet jen na vás, zda přistoupíte na autorovu hru týkající se intrikaření. Akorát škoda, že celé Hledání smrti působí jako prolog k něčemu většímu, co teprve přijde. Což je s ohledem na pokračování pochopitelné, ale možná, že méně je někdy více.

Bakly: Hledání smrti
Žamboch, Miroslav
Nakladatel: Triton
Rok vydání: 2018
Cena: 359 Kč

V Mariefredu už je to skoro jako v Midsomeru. Jsou vesnice a městečka, kde prostě nechcete bydlet. Je to tam životu nebezpečné. Zatím co v Midsomeru se vesele vraždí a je třeba neustále doplňovat populaci nebo aspoň vraždit náhodné projíždějící, takový Mariefred zase trpí přítomností magie, která způsobuje úmrtí důchodců, hromadné otravy, výbuchy, požáry, zmizení, zkrátka externality, které by chtěl mít ve svém bydlišti málokdo. A aby toho nebylo málo, o ochranu těžce zkoušeného městečka se starají dva sígři, dva důchodci a mladistvá bezdomovkyně, která se navíc momentálně pohřešuje.

Alrik a Vigo jen tak tak zabránili vypátrání a linčování Iris tím, že ohalili pravou příčinu hromadné nákazy, která dokonce ani nebyla magického charakteru, a už nastal další problém. Dokonce několik. Iris, jediná jakž takž vycvičená bílá čarodějka zmizela, a jediné, co po ní zůstalo, je rozlučková SMS. Ve městě se objevil nový magický tvor, Bílý had. Vzhledem k absenci Iris ho budou muset dostat kluci sami nebo alespoň varovat okolí. A aby toho nebylo málo, černá čarodějnice konečně drasticky vstoupí na scénu a zaklekne na dalšího člena týmu. Série PAX pomalu ale jistě spěje ke konečnému souboji. Alespoň to tak vypadá, protože máme na šachovnici všechny figurky a už se řežou hlava nehlava. Hrdinové konečně odhalili totožnost černé čarodějnice a teď už je jen na nich, zda uspěje profesionální temnota, nebo partička dobráckých nadšenců.  

I v osmém díle si PAX drží dost vysoký standard. Je vidět, že Asa Larssonová a Ingela Korsellová to mají promyšlené a v malíčku. Občas sice stále máte takové ty deus-ex machina pocity, jako když se dozvíte uprostřed souboje, že hlavní hrdina umí něco nestandardního, protože se mu něco stalo v dětství, ale sedm knih před tím o tom nepadlo ani slovo, nebo když se v pravou chvíli objeví záchrana z toho či onoho směru. Ale v tom druhém případě bych byl shovívavý, protože záchrana na poslední chvíli je v nejen v PAXu, ale u v jiných knihách žánru poměrně běžnou záležitostí. V Bílém hadovi jsem měl pocit, že už se to trochu přehání, ale co, je to jen pocit a celkově to funguje. Další věcí, která nemůže v PAXu chybět, je opět nějaká ta sociální nota. Na chvíli opustíme alkoholismus a xenofobii. V osmičce je problémem vyloučení z kolektivu a chorobné hromadění. Nemůžu si pomoct, mám pocit, že tahle linka tam byla přidána trochu na sílu. Ale uvidíme, třeba její hrdinka ještě sehraje nějakou důležitou roli. 

Jak Henrik Jonsson správně poznamenává v úvodní ilustraci knihy, tohle už opravdu nejsou ilustrace do dětské knížky. Když Bílého hada prolistujete, zřetelně cítíte, že přitvrzuje, a to si uvědomte, že hlavní ilustrací prvního dílu byla uříznutá koňská hlava. V Bílém hadovi nenajdete moc ilustrací příšer, ale celkově z obrázků čiší temnota a jsou hodně znepokojivé. Svázaná Iris, pavouci, další svázaná Iris, malá holčička s hadíma očima, letící injekční stříkačky... brrr. A Jonsson samozřejmě pořád umí, o to děsivější pak ilustrace jsou.

Celkově si PAX pořád drží svou laťku výborné hororové dětské série. Každá kniha série zatím chytne a nepustí a osmička není výjimkou. Je otázka, kolik nás toho ještě čeká, ale zatím z autorek ani příběhu necítím sebemenší náznak únavy a doporučení začít se sérií pořád platí. 

Originál: Vitormen

Autor: Ingela Korsellová a Asa Larssonová
Nakladatel: Host
Překlad: Marie Voslářová
Vazba: vázaná
Počet stran: 192
Cena: 249Kč

Cressida Cowell: Jak zlomit dračí prokletí
vypráví: David Novotný

vydává: OneHotBook
celkový čas: 3 hodiny 47 minut

Čtvrtý díl humorné dětské série Škyťák Šelmovská Štika III. od anglické spisovatelky Cressidy Cowell vychází jako audiokniha JAK ZLOMIT DRAČÍ PROKLETÍ v podání Davida Novotného. Ostřílený interpret je rovněž oblíbeným hlasem audioknižní řady s Doktorem Proktorem, jejíž třetí díl obdržel cenu Audiokniha roku 2016: Nejlepší audiokniha pro děti a mládež a čtvrtý díl cenu Bystrouška 2018, v níž jsou porotci samotní dětští posluchači, jako Nejlepší dětská audiokniha v kategorii 7–11 let. Příběh je volným pokračováním předchozích titulů Jak správně mluvit dracky, Jak se stát pirátem a Jak vycvičit draka, který se stal předlohou úspěšného animovaného filmu z roku 2010 i jeho pokračování Jak vycvičit draka 2 (2014), na něž v únoru 2019 naváže třetí snímek. „Mám dojem, že se mi Škyťák líbí díl po dílu víc a víc. První díl byl trochu zatížený posláním, že slabý, úplně obyčejný a v kolektivu neoblíbený hoch se může státi hrdinou. Když autorka postupem psaní přestala mít potřebu tezi naplňovat, vybylo jí víc času, aby si hrála. A tak na toboganu fantazie čím dál víc fičíme vikingským světem a užíváme si ho,“ líčí vývoj svého vztahu k látce Jitka Škápíková, „kmenová“ režisérka vydavatelství OneHotBook. A dodává: „David si rochní v poloze, ve které se ubydlel už při Doktoru Proktorovi, a daří se mu v ní skvěle. A je s podivem, že do mozaiky hlasů, které v obou opusech vystřídal, je stále možné přidávat další – zdá se, že šíře jeho interpretačních možností je snad nekonečná. Aby se nám to všechno nepletlo, máme databázi hlasů postaviček, které se zatím ve škyťákovské sérii vyskytly, a při hledání dalších se k nim vracíme.“

Ve čtvrtém díle svých pamětí se Škyťák Šelmovská Štika III. vydává se svojí novou kamarádkou Kamikazi na nejděsivější, nejstrašidelnější a nejpříšernější dobrodružství, jaké dosud zažil. Aby zlomil dračí prokletí a zachránil život svému na smrt nemocnému nejlepšímu příteli, bude závodit s časem, čelit strašlivé nestvůře a ledovému nebezpečí. Barbarské souostroví totiž právě svírá ta nejtužší zima za posledních sto let.
Vypravěč David Novotný už je po četbě čtyř dílů série prakticky rodilý Viking. „Škyťák se mi líbí jako figurka, i když je to trošku Mirek Dušín. On je ten, o kterém všichni vědí, posluchači i já, že to musí celé přežít a spojit od první knížky po poslední, čili je prostě nedotknutelný a my víme, že ze všeho, co se mu děje, se dostane. Je to netypický hrdina, možná i trochu proti své vůli. Mezi všemi těmi neurvalými hromotluky, kteří jsou hlavně svalnatí a umějí hodně řvát, má on fištróna. Navíc si k sobě charitativně přidružil kamaráda Rybinohu, který je takový dýchavičný nemotora. Škyťák má taky nejmenšího dráčka ze všech, takže má na čele napsáno ,jsem lúzr‘, ale přesto díky svému způsobu uvažování dokáže všechno vyřešit. To je dycinky zábavné,“ popisuje herec. A dodává: „Objevují se nové výrazné postavy, ale některé se nám i vracejí. To ale nemůžu prozradit, protože se znovu objevuje jedna velice zajímavá a podlá figura. Oživením je Kamikazi, která vystupovala už v předchozím díle – je výjimečná tím, že je tam jediná holčička. Je tam ještě pár saní, pár ženských draků, ovšem jinak jsou všechny audioknihy se Škyťákem ryze chlapská věc – žijí na ostrově, je to dobrodružné, jsou tam hlavně mužští, ale píše to ženská. Je zajímavé, až obdivuhodné, jak fantazie autorky umí klukovské myšlení. Když se do toho nořím, tak přemýšlím, kde to Cressida Cowell bere. Ty klukovské duše dokázala pěkně vystihnout, v tom je šikovná…, i když taky znám holky, co lezly po stromech a hrály s námi fočus.“

Dobrodružství malých válečníků doprovází v nebojácném tempu původní hymnické opusy plné silných a chlapáckých melodií, dynamických momentů gradovaných perkusemi, hrdinských popěvků a vítězných fanfár, které doplňují sametově jemné a hřejivě přítulné písně i předěly.
Audiokniha v režii Jitky Škápíkové vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 259 Kč i jako CD mp3 za 279 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč.

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE.

Přidejte se na OneHotBook Facebook, abyste nepropásli soutěže o pozoruhodné ceny ani novinky ze světa audioknih, literatury a čtení!

„Je slyšet, že David Novotný si nahrávání audioknihy užíval od první do poslední chvíle a povýšil ji na naprosto perfektní zážitek. U každé postavy mění hlas a skvěle intonuje, takže všechna humorná jména a situace zní ještě vtipněji, než kdybyste si četli sami.“ – sarden.cz

„Zkušený hlas Davida Novotného, s nímž jsme se potkali již u předchozích audioknih Škyťákovy série, nenechá posluchače vydechnout. Profesionální dramaturgie, schopnost měnit intonaci hlasu a rytmus přednesu v závislosti na tom, která postava právě hovoří, i to jsou kladné body vedoucí k úspěchu nahrávky.“ – klubknihomolu.cz

„David Novotný oživil každičkou sebemenší figurku v ději charakteristickým způsobem mluvy, který posluchači nejenže pomáhá postavy od sebe snadno rozpoznat, ale jejich hlášky a vtip v nich zesiluje. Několikanásobně.“ – Lukáš Gregor, naposlech.cz

„Režisérka Jitka Škápíková s Davidem Novotným se u dračího dobrodružství dobře bavili. Každopádně z výsledku je cítit tolik energie – a je v ní tolik humoru, jenž vzniká i mimo samotný text…“ – Lukáš Gregor, naposlech.cz
 

Cressida Cowell (* 1966)
Anglická spisovatelka fantasy příběhů vystudovala angličtinu, grafický design a ilustraci v Oxfordu a na Brighton University. Psaní se začala věnovat již v devíti letech, kdy se s rodiči přestěhovala z Londýna na malý ostrov u západního pobřeží Skotska. Okolní divoká a drsná krajina přímo vybízela k vymýšlení příběhů o dracích. Přesto první dětskou knihu s tímto tématem vydala až ve svých 33 letech. Je autorkou série Škyťák Šelmovská Štika, z níž je nejznámější první díl Jak vycvičit draka, který se také stal předlohou stejnojmenného úspěšného animovaného filmu z roku 2010 i jeho pokračování Jak vycvičit draka 2 (2014). Studio DreamWorks připravuje i další snímek z této série, který vstoupí do kin v únoru 2019.

David Novotný (* 1969)
Po absolutoriu studia herectví na Pražské konzervatoři byl ve svém prvním angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, od roku 1998 je členem souboru Dejvického divadla. Filmoví a televizní diváci jej znají například ze snímků Tmavomodrý svět, Kožené slunce, Non Plus Ultras, Pravidla lži, Karamazovi, O rodičích a dětech, Křídla Vánoc, Díra u Hanušovic, Hodinový manžel či Zahradnictví nebo ze seriálů Hořící keř, České století, Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Clona, Kosmo a Bohéma. Hojně se věnuje i dabingu. Účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Doktor Proktor 1–4 (2014–2017), Sedmikráska (2016), Praha noir (2016), Knihy džunglí (2017), Krev na sněhu (2017), Umina verze (2017), Škyťák Šelmovská Štika 1–4 (2017–2018), TO (2017), Terror (2018).

Lars Kepler: Lazar
čte: Pavel Rímský

vydává: OneHotBook
celkový čas: 19 hodin 44 minut

Sedmý díl celosvětově úspěšné detektivní řady s komisařem Joonou Linnou od švédské autorské dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler vychází 25. října 2018 zároveň s vydáním knihy v nakladatelství Host jako audiokniha LAZAR v podání herce Pavla Rímského.„Série s detektivem Joonou Linnou v podání Pavla Rímského patří suverénně mezi naše nejprodávanější tituly. Na sedmý díl čekají se zatajeným dechem zástupy posluchačů… Řízné, přímočaré, chladné a až skandálně brutální vyprávění v Rímského interpretaci graduje a strhává do krvavého víru, narátor přiživuje a znepokojivě stupňuje napětí, pak zase s klidem referuje o násilnostech, šponuje nervy pasážemi v pianissimu nebo pregnantně dávkuje informace publiku, které už se nemohlo dočkat, až je zase důkladně vymáchá v krvi. V tomto ohledu je těžké spojení Kepler a Rímský něčím překonat,“ uvedl Martin Pilař, zakladatel vydavatelství OneHotBook.

V bytě na předměstí Osla objeví policisté tělo mrtvého muže. Když pak nahlédnou do jeho mrazáku, jsou v šoku. Je totiž evidentní, že zavražděný byl vykradač hrobů, sběratel hrůzných „trofejí“ a kanibal. O několik dní později požádá švédskou policii o pomoc německá komisařka, protože v kempu nedaleko Rostocku byl zabit sexuální násilník. Na jednu stranu to vypadá jako čistka nekalých živlů, ale co když nevraždí vigilant, nýbrž někdo, kdo hledá stejně zvrhlého partnera, jako je on sám… A likviduje neúspěšné adepty? Joona záhy pochopí, že zdánlivě náhodnou souvislost mezi oběťmi nemůže ignorovat – jenže stopy vedou k někomu, kdo má být už dávno mrtvý.

Celou audioknižní sérií provází interpret Pavel Rímský, jehož nezaměnitelný projev už nemůže v žádném případu s Joonou Linnou chybět. „Styl dvou autorů, kteří píší pod pseudonymem Lars Kepler, se postupně vyvíjí… a to až tak, že tohle pokračování je ještě brutálnější než dříve. Zacházejí do čím dál většího naturalismu. Je to bezvadně napsané, naprosto skvěle, z detektivkářského hlediska čím dál zajímavěji, ovšem v aktuálním příběhu se opravdu vyžívají v děsivých věcech. Asi se to od nich očekává, protože celé odvětví se někam posouvá, tedy i hranice toho, co ještě publikum snese a na co je zvědavé. Ovšem nebudu vám prozrazovat, komu autoři co usekli, kam co komu zastrčili… To si už holt musíte poslechnout,“ straší herec bázlivé posluchače a láká ty krvelačnější.  A dodává: „Text si vždycky čtu a připravuji dopředu, takže ve studiu už nepřemýšlím nad tím, kdo je vrahem. Ale jsem už starší sentimentální člověk, takže místy mi dělalo potíže dál číst a musel jsem se zastavit, protože mě něco třeba nečekaně dojalo.“

Nahrávku doprovází znepokojivě temná hudba postavená na strohé směsici elektronických zvuků, které v echu a v různých vrstvách prorážejí melodickou klavírní linku, jíž drobí, štěpí a ve smyčkách taví a rozmělňuje. Vzniklý podkres záměrně nevyčnívá, jen pokradmu buduje atmosféru…

Audiokniha vychází jako mp3 ke stažení prostřednictvím digitálních distribucí za 369 Kč i jako 2 CD mp3 za 399 Kč. Pouze na portálu Audiolibrix si však mohou členové předplatitelského klubu koupit audioknihu jen za 199 Kč.

UKÁZKU Z AUDIOKNIHY si můžete poslechnout >> ZDE.

Přidejte se na OneHotBook Facebook, abyste nepropásli soutěže o pozoruhodné ceny ani novinky ze světa audioknih, literatury a čtení!

„Pavel Rímský měl už při dřívějším obsazení do keplerovek možnost ukázat, že právě jeho hluboce a zněle zabarvený hlas je onou životodárnou tóninou pro Keplerovy romány, a nutno podotknout, že tuto příležitost využil skutečně do poslední vteřiny přednesu.“ – severskekrimi.cz

„Kepler objevil přímou linku do nejtemnějších zákoutí lidské duše.“ – Lev Grossman, Time

„Dravý vypravěčský styl, jenž vás zahalí do pláště temnoty.“ – Daily Mail

„Jestliže existuje nějaká kriminální série, která se dokáže přiblížit Miléniu Stiega Larssona ve vykreslení postav a v poutavosti děje, pak je to tahle. Kepler v Joonovi Linnovi stvořil fenomenálního hrdinu, který využívá své intuice, strategických schopností i osvěžující zranitelnosti v boji s nepřítelem tak podmanivým a rafinovaným, jako byl sám Hannibal Lecter.“ – Booklist
 

LARS KEPLER
Pseudonym, za nímž se skrývá autorské manželské duo Alexandra Coelho Ahndorilová (1966) a Alexander Ahndoril (1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii kriminálních příběhů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou. Jejich první společný román Hypnotizér (Host, 2010) se stal mezinárodním bestsellerem, filmového zpracování se ujal známý režisér Lasse Hallström. Druhým dílem byla neméně úspěšná kniha Paganiniho smlouva (2011), následovaly tituly Svědkyně ohně (2012), Písečný muž (2012), Stalker (2015), Lovec králíků (2017) a zatím poslední Lazar (2018). V češtině jejich knihy vydává nakladatelství Host a audioknihy vydavatelství OneHotBook

PAVEL RÍMSKÝ (* 1949)
Po studiích na JAMU získal angažmá v divadle v Hradci Králové, později vystupoval v divadle Dílna 24, které bylo trnem v oku tehdejšímu režimu. Účinkoval v mnoha oblastních i pražských divadlech, například v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Městských divadlech pražských, Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo) i v Divadle v Dlouhé. Od roku 1997 je členem souboru Divadla na Vinohradech. Filmoví diváci jej znají z rolí ve filmech Colette, Zemský ráj to napohled, Hanele či Učitel tance, ale i z televizních filmů a seriálů jako Četnické humoresky, Dobrodružství kriminalistiky nebo Ulice. Díky svému charakteristickému hlasu se uplatnil také v dabingu (např. major Sidney Theodore Freedman v seriálu M*A*S*H). Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Joona Linna 1–7 (2010–2018), Cesta Steva Jobse (2012), Poslední Laponec (2014), Enderova hra (2016).

Clark Kent se znovu narodil, aby to podělal zase zcela novým a neotřelým způsobem. Ano, je to tak, je tu další Supermanův origin a DC komiksový komplet se nás už 44 až 45 svazků (Superman: Odkaz je dvojdíl) snaží přesvědčit, že Superman krom svých originů nemá žádný pořádný příběh. Čest dvěma výjimkám. Vemte si takového Batmana - ten má za sebou praticky polovinu všech dosud vydaných svazků, a přesto obsahuje mnohem pestřejší směsici příběhů. Prakticky jen samé zásadní svazky své kariéry. A Superman? Jeden Brainiac, jeden ufňukaný Zítřek, Supermanova smrt, která mě sice nadchla, ale vím, že jsem v menšině, a byla napsána hlavně proto, že DC nevědělo, co se Supermužem dál. No a pak pět svazků Supermanova originu. 3x jsme navštívili farmu. 3x našli dítě a 3x zjistili, že Luthor je parchant. A to je všechno. Jediný rozdíl je prakticky jen v datu vydání a kresbě.

Ne, tak strašné to zas není. Každý zmíněný origin na to jde trochu jinak, takže se necítíme úplně ošizeni, ale stejně - červík hlodá. Odkaz jde naštěstí na původ Supermana trochu jinak. Nezkoumá ani tak jeho původ, trénink, spíchnutí oblečku (i když na to nakonec dojde), ale hlavně motivaci. Supermana potkáme v Africe, kde se snaží napsat reportáž o sporu dvou kmenů a zároveň se stane nedobrovolným účastníkem konfliktu. Jeho síla a rychlost samozřejmě spouští strach nejen těch, proti kterým bojuje, ale i těch, které se snaží chránit, a navíc mu nutnost nevyužití schopností naplno nedovolí zasahovat tak účinně, jak by chtěl. To je poslední kapka a potřeba tajné identity je na světě.

Celý Osud vlastně velmi často využívá retrospektivu a odvypráví nám nejen origin Supermana, ale i Lexe Luthora z pohledu Kentových vzpomínek. To, že Mark Waid vynechal spoustu té nudné vaty a použil retrospektivu na vztah s Luthorem, považuju za velmi osvěžující, protože nám o povaze těchto dvou bývalých přátel řekne spoustu věcí, které jsme jako čeští čtenáři zatím neměli možnost vidět. Trochu smutné je, že na Luthorově pozdějším padoušství tu Clark nese poměrně solidní část viny, proto ta věta v úvodu recenze. Jde o takový taneček a oťukávání obou soupeřů, a asi bych se nezlobil, kdyby bylo delší na úkor poslední části, která na mě působila jako těžké WTF. Ale co, je to přeci DC. Po poměrně komorním dramatu, kdy Clark přemýšlí, jestli ho Luthor pozná a co se stalo s jeho přítelem, nastane najednou střih a ocitneme se v klasickém předimenzovaném souboji, kdy Luthor má bombastický, naprosto nesmyslný a předražený plán, jak Supermana zabít a znemožnit, a je jasné, že musí prohrát, protože Suprák je prostě dobrák. Ten konec, nebo alespoň začátek konce, se prostě nepovedl.

Co se týče retro komiksů, které jsou nedílným a mnohdy zajímavým doplňkem DCKK, dostaneme příběh o městu v láhvi Kandoru a jednom uprchlém Kryptoňanovi, ale hlavně verzi přátelství a rivality mezi Lexem a Clarkem z roku 1960. Osobně u těchhle prastarých komiksů docela trpím a i tohle byl ten případ, ale není špatné si ho přečíst a vidět, jak moc se komiks po scénáristické stránce posunul (a děkovat bohu, že jsem se nenarodil o šedesát let dřív, alespoň co se komiksů týče.), na výtvarnou nehledě.

O kresbu Odkazu se postaral Gerry Alanguilan, kterého u nás známe z X-men Genocida, kteří u nás vyšli samostatně i jako součást UKK, a také z několika Star Wars magazínů. Kresba je příjemně mainstreamová a pro mě je naprosto nezapamatovatelná, ať už v dobrém, nebo špatném. Možná snad ty jeho mimozemské stroje a vrásčití lidé mají nějaký náznak vlastního stylu. Obecně jsem ale spokojený a pokud vám nevadí, že na chvíli opustíme experimenty a můžeme vnímat příběh, splnila kresba účel.

Odkaz je zajímavě pojatý Supermanův origin, který staví víc na vztazích jednotlivých postav než na akci. Není to úplně konverzační drama, pořád jde o mainstream a Superman zachraňuje, až se mu od červených kozaček kouří, ale je zas o něco modernější a lidštější než předchozí dva představené originy, takže určitě stojí za to si tenhle provařený příběh ještě jednou zopakovat, protože tahle verze patří k tomu lepšímu, co jsme v DCKK dostali.  

1 část: Původně vycházelo od září 2003 do února 2004 jako Superman: Birthright #1-6.
2 část: Původně vycházelo od března do srpna 2004 jako Superman: Birthright #7-12.

Autoři: Leinil Francis Yu, Mark Waid
Vazba: vázaná
Stran: 176 a 160
Rozměry: 178 x 266 mm
Cena: 249Kč

Tělo našli k ránu.
Marie Farská, příslušná do Skuhrova, věk devatenáct let. Jedna z těch vesnických ženských, co dnes a denně chodily za pár korun dřít do lomnických textilek.
Ležela na kraji lesa a nevidomé oči upírala ke kamennému kříži, který tu odjakživa značil křižovatku polních cest. Po jedné z nich sem někdy v noci přišla. Po jedné z nich odsud odešel vrah.
Strážmistru druhé třídy Rudolfu Wernerovi, kterého kvůli tomu vzburcovali z postele, přitom bylo i bez lékařského dobrozdání jasné, že smrt nastala v důsledku uškrcení a že motiv útoku byl zcela očividně sexuálního rázu.
Zachrchlal a odplivl si.
Zasraná válka. Před čtyřmi roky do ní rukovali obyčejní kluci nebo tátové od rodin. A ona si je hezky předělala k obrazu svému. Z těch, co padli, udělala hrdiny a ze spousty ostatních hovada.
On sám jen děkoval pánu Bohu, že ani on ani nikdo z jeho mužů narukovat nemusel.
„Teď přesně zopakujte, jak jste si jí všimla.“
Od kamenného kříže na něj uplakanýma očima hleděla lehce přihrbená žena, která přiběhla nález těla ohlásit. Anna Malíková, textilní dělnice, příslušná do Rváčova, věk třicet pět let.
Odkašlala si, trochu nervózně se rozhlédla po okolních stromech ztrácejících se v hustých chomáčích mlhy a pak zvedla oči ke strážmistrovi. „Jak jsem řekla. Dneska jsem zůstala v práci přes noc. A když jsem ráno šla domů, všimla jsem si jejích nohou, jak tady koukají z křoví.“
Werner loupl okem na cestu, která se táhla podél lesa pár metrů odsud, a vzdychl si. „Malíková, to mne máte za vola, nebo co?“
Textilačka zavrtěla hlavou. Příliš rychle. Příliš horlivě.
„Přísahám Bůh, pane strážmistře, že to tak bylo. Já jsem šla po téhle cestě do fabriky a –“
„Pánembohem se ohánějte v kostele,“ vyštěkl strážmistr, „tedy jestli vůbec víte, kde to je. No, nekoukejte tak na mě. Vy si myslíte, že si takový podvratný živel nepamatuju? Moc dobře si vzpomínám, jak jste vyváděla, když jsem tenkrát na prvního máje sebral vašeho manžela. I to, jak jste dvakrát řečnila na těch socialistických schůzích! Takže jestli mi teď neřeknete, jak jste tělo našla, tak vás dám sebrat – a tentokrát přísahám pro změnu já, že vám to všechno za ta léta spočítám tak, že na to budete vzpomínat nadosmrti.“
Malíková mlčela. Ale Wernerovi neušlo, že se nepatrně třese a blednou jí klouby u rukou, jak zatíná pěsti. Kdepak, tyhle typy se nikdy nezmění. Ať alespoň vidí, že z něj blbce dělat nebude. „Jestli vám to nedošlo, tak když jste tudy ráno šla, byla ještě tma. A v téhle mlze jste mohla být ráda, že vidíte na cestu. Leda že byste tu s karbidkou šmejdila v křoví, jestli tu náhodou nekoukají lidské nohy.“
Uslzené oči Anny Malíkové rázem zmizely a na sebevědomě se usmívajícího strážmistra se náhle zpod víček znavených celonočním bděním upíral pichlavý pohled planoucí pohrdáním. „Kdyby to nebyla Mařena, tak bych za tebou nikdy nešla, Wernere. Protože ty seš ta největší svině, jakou jsem kdy poznala. Ale ty jediný můžeš toho, co to udělal, najít a pověsit. Než pověsíme my tebe.“
Strážmistr sebou škubl a pravačkou nahmatal jílec šavle. „Za tohle půjdete sedět!“
Ale tváří v tvář předčasně shrbené a strhané dělnici mu k respektu nic nepřidávala ani ta šavle.
„V Rusku už s takovýma, jako jsi ty, bolševici zatočili. A nebude to dlouho trvat a tady uděláme to samé. Přesně jak to píšou v novinách. A –“
Werner pustil jílec šavle a udeřil Malíkovou do obličeje. Žena zavrávorala a padla do zažloutlé trávy orosené kapičkami mlhy.
„Tohle…,“ supěl strážmistr a mnul si rukou pěst. „Tohle si už nikdy nedovolíte. Slyšíte? Nikdy!“
Malíková k němu vzhlédla a špinavým rukávem se pokusila otřít si krev, která jí stékala z rozbitého nosu. Jediným výsledkem bylo, že si ji ještě víc rozmazala, a spíš než na svědkyni vypadala jako další oběť trestného činu.
„Nebýt to Mařena,“ zasyčela, „vydrápu ti oči. Tak jak to dělají v Rusku.“
Ale s rozbitým nosem a zamazanými šaty už zdaleka nevypadala jako někdo, kdo by mohl Wernera vyvést z rovnováhy.
„Jenže to Mařena byla,“ nasadil Werner opět sebevědomý úsměv a znovu pohlédl do křoví, za nímž na zemi leželo ztuhlé tělo Marie Farské, se sukní vyhrnutou kamsi k bokům a hlubokou rýhou po koženém pásku na krku. „Takže jestli chcete, abychom to vyšetřili, povíte mi všechno, co víte. A když budu spokojený, možná zapomenu na to, co jste mi tu řekla.“
Malíková popotáhla a vyplivla na zem hlen černý od krve. „Byly jsme domluvené, že se tu sejdeme. Potřebovala se mnou něco probrat před tím, než půjde na mši. Vždyť ona byla skoro jako moje dcera.“
„Co jste spolu měli probrat? Zrovna tady, daleko od vesnice?“
„Do toho ti nic není, Wernere.“
„Obávám se, že je,“ uhladil si strážmistr mohutný šedivějící knír. „Byl v tom chlap, že ano?“
Tu otázku vypálil natolik nečekaně, že Malíková nestihla včas uhnout očima. A to, co v nich viděl, Wernerovi bohatě stačilo. Tyhle ženské… A to se jí před chvílí, když mluvila o ruských bolševicích, skoro i bál.
„S někým tedy udržovala milenecký poměr? S kým? Chcete snad někoho krýt?“
„Nechci,“ odsekla textilačka a pokusila se vstát. „Ale ten někdo s tímhle nemá nic společného. A ty bys mu, Wernere, zničil život.“
„Kdo má co s čím společného, nechte laskavě na mně.“
Malíková se zašklebila. S tím rozbitým nosem vypadala opravdu odporně. „On to nebyl. On ne.“
„A kdo tedy?“
„Na konci Lomnice mne předhonil chlap. Nikdy jsem ho tu neviděla. Byl to cikán nebo něco takového. Šel hodně rychle a musel tu být o dost dřív než já. Když jsem sem potom dorazila, Mařka tu už nebyla. Čekala jsem na ni. A pak… pak jsem si musela odskočit… do křoví a…“

* * *

„… a tak objevila tělo,“ dokončil Werner a pohlédl na oba své podřízené, které si zavolal okamžitě poté, co se vrátil z místa činu.
„Víc k tomu neřekla?“ chtěl vědět závodčí Kališ, který se od svého březnového zákroku před císařovým vlakem nejenže nedočkal slíbené pochvaly, ale kterému se někde v soukolí císařské byrokracie očividně ztratila i Udalrichem Kozlanským přislíbená „zvláštní medaile“.
„To bych vám asi řekl, závodčí,“ zabručel Werner. „Každopádně myslím, že je celkem jasné, že to udělal ten její amant. Ten, co ho Malíková kryje.“
„Jak to?“ vypadlo překvapeně z četníka Ronovského, posledního z trojlístku lomnických strážců zákona.
„Jednoduše,“ usmál se vítězoslavně Werner. „Když jsem ohledal místo činu, zjistil jsem, že pachatel nebyl jeden, ale dva. Možná i tři. Na několika místech jsem dokonce našel jejich stopy. Jedny z místa činu prokazatelně mířily do lesa, zatímco další na cestu. Zkrátka se tu tihle chlapci domluvili a počkali si na ni. A dost možná si s ní ten druhý před smrtí ještě užil. Taková odměna za spolupachatelství…“
„Ale jaký by měli motiv?“
„Kdybyste mne laskavě nechal domluvit,“ ušklíbl se jedovatě Werner, „řekl bych vám, že ji doktor už ohledal. Zpráva sice bude až zítra, ale i tak mi sdělil jednu navýsost zajímavou věc. Marie Farská byla těhotná.“
Okamžik nechal tu větu na své podřízené působit a pak neméně přesvědčeným hlasem dodal: „Je vám jasné, co by to pro toho jejího milence znamenalo? I kdyby Farská nakrásně nechtěla, aby za to dítě platil, tak jestli je to někdo z lepší společnosti, měl by nadobro zničenou pověst. Sice o dost míň než Farská a celá její rodina, ale víte, co dokážou pomluvy a šeptanda.“
Kališ si to pochopitelně dokázal živě představit – zvlášť když tu bude na jedné straně důkaz v podobě malého caparta a na straně druhé mocná vyřídilka Malíkové, která na svou chráněnku nedala dopustit.
Existovala sice méně drastická řešení celé situace, jako kupříkladu vyhnání plodu – přičemž minimálně jedna taková potratářka v okolí Lomnice prokazatelně působila a četnictvo se jí zatím nedokázalo dostat na kobylku –, nicméně i za něco takového už okresní soud vystavoval jednosměrné jízdenky do Kartouz. Vražda samotná tedy nemusela pachateli, který se v jednom okamžiku zbavil Farské i dítěte, připadat jako nejhorší řešení.
Ovšem na druhou stranu, něco takového mohla naplánovat a vykonat snad jen opravdová lidské bestie. Škrtit svou těhotnou milenku a pozorovat, jak se na ní někdo jiný ukájí.
Modrající tváře, oči protáčející se v důlcích, nehty se marně zatínají do hlíny a kolem krku se utahuje smyčka. A tělo se zmítá, zatímco zezadu… Kališovi, kterému zase začala představivost pracovat na plné obrátky, předvedl žaludek ukázkové salto a on sám měl co dělat, aby se udržel a potlačil nutkání odběhnout na klozet.
„Takže, pánové,“ uzavřel strážmistr Werner, „doufám, že tohle vyřešíte co nejrychleji. Nemusím vám, doufám, připomínat, že poslední, co tady před pátou válečnou zimou potřebujeme, je nevyřešená vražda. Nota bene jestliže spolupachatelem může klidně být někdo z těch, co se sem vrátili ze zajetí v Rusku. Takového blázna nakaženého bolševismem, co se nerozpakuje sáhnout k vraždě, nám tu byl čert dlužný. A nedej Bože, aby se nám tady usídlila nějaká dezertérská banda.“
Kališ několikrát zamrkal, jak se rychle snažil z hlavy vyhnat představu vraždy Farské. Protože Werner teď nepochybně začne rozdělovat úkoly. A jestli byl strážmistr něčím proslulý, tak i tím, že k smrti nesnášel, když musel rozkazy opakovat.
A opravdu nemusel čekat dlouho. Werner se zhoupl se na židli, pohlédl z okna na náměstí, kde odpolední slunce prohrávalo svůj nerovný zápas s mlhou, pak se na okamžik zahleděl na nástěnnou Mapu okresního hejtmanství Semilského – Die Karte der Semiler Bezirkhauptmannschaft, v jehož hranicích byl navíc červenou tužkou pečlivě vyznačen obvod Soudního okresu Lomnice nad Popelkou, a spustil: „Ronovský si sedne k telefonu, zavolá na okresní hejtmanství a vyžádá si seznam všech demobilizovaných osob, které se vrátily z ruského zajetí. Pak s tím samým zavolá na okresní hejtmanství do Nové Paky, protože co kdyby ten ptáček byl z Roškopova nebo Krsmolu nebo odněkud z toho jejich okresu. Kromě toho zavolá na okresní doplňovací vojenské velitelství do Jičína a Turnova a požádá je, jestli by nám nemohli zaslat seznamy dezertérů ze sousedních okresů. Je sice neděle, ale jsme ve válce, takže vojenští páni by měli pracovat i dneska.“
Ronovský jen zakoulel očima, ale jinak nedal jakkoli najevo, že ho Werner postavil před takřka nesplnitelný úkol. Sice celé odpoledne stráví v suchu a teple stanice, ale zato zde bude nahánět civilní a vojenskou správu hned v několika okresech. A ačkoli byla válka, bylo jasné, že o nedělním odpoledni nebudou úřady právě nejsdílnější. Zvlášť když si v posledních měsících i vrabci štěbetali o tom, že se doposud skvěle fungující mašina c. k. byrokracie začíná zadrhávat.
Přesto bylo oběma strážmistrovým podřízeným více než jasné, že horší úkol zbyl na Kališe.
„A pan závodčí vyrazí do Skuhrova a zkusí tam proklepnout jak rodinu Farské, tak i její sousedy. Pak se zaměří na Rváčov a Malíkovou a zkusí z ní vytáhnout něco o tom tajném milenci. Jen upozorňuju, že výhružky na ni neplatí a z našeho místního vězení hrůzu nemá. Kdyby ale začala dělat problémy, tak si, pane Kališ, můžete vyžádat asistenci obecní policie. Alespoň budou jednou za čas k něčemu užiteční. A teď rozchod!“
„A ten cikán?“ zeptal se ještě Kališ, i když si uvědomoval, že tím na sebe možná přivolá další obchůzku spojenou se zřejmě marným vyptáváním. „Ten, co ho potkala Malíková cestou z Lomnice?“
„Hloupost,“ mávl po chvilce přemýšlení Werner rukou, „v noci je každý chlap černý. Můžeme být rádi, že ta ženská cestou neviděla celý cikánský tábor i s povozem. Navíc tvrdila, že ten člověk šel sám. A u Farské přece byli minimálně dva. Jak už jsem vám ostatně řekl!“
Kališ okamžitě pochopil, že se dostal na onen nebezpečně tenký led opakovaných příkazů, a proto raději obratem zasalutoval a zamířil ke dveřím.
Bylo totiž více než zřejmé, že pro Wernera tímhle pro dnešek celý případ skončil. Teď se, stejně jako každou neděli, sebere a zatímco se Kališ bude kodrcat po všech těch zapadlých vesničkách a Ronovský bude budit z letargie císařsko-královské úřady, on sám vyrazí na pravidelnou nedělní obchůzku městem, která jako obvykle končí v bytě pana okresního soudce. Tam pan strážmistr krátce pobeseduje o politické a vojenské situaci Rakouské říše a následně se spolu s panem soudcem a dalšími veřejnými činiteli odebere na večeři do Řeháčkova hostince.
Kdepak, vrčel sám pro sebe Kališ, zatímco lezavou mlhou odevzdaně šlapal do kopce směrem ke Skuhrovu, takový život bych si taky uměl představit. Možná až skončí tahle všivá válka…
Prý už na jaře by mohl být klid. Zvěsti o brzkém míru se sice objevovaly co chvíli už od července čtrnáctého roku, kdy Rakousko vtrhlo do Srbska, ale tentokrát už ústřední mocnosti očividně mlely z posledního.
Rusko bylo sice poraženo, ale na Balkáně a v Alpách rakousko-uherská vojska ustupovala. Císařská vláda najednou začala prosit o mír a slibovat každému kde co. A i Německo, které ještě před pár měsíci hýřilo optimismem, najednou tvrdilo, že teď už jde jen o to neprohrát mír. A do toho se čím dál víc mluvilo o různých vzpourách a manifestacích, jejichž účastníci se dožadovali toho, nač nedávno nemohli ani pomyslet.
I do Lomnice zaletěly zprávy o demonstracích, kdy se před deseti dny na mnoha místech Čech a Moravy desetitisíce dělníků dožadovaly socialistické republiky. Koneckonců se jich účastnilo i pár lidí z místních textilek.
Kdepak. Na jaře bude určitě konec války. Pokud tedy do té doby nevypukne revoluce. Tak jako v Rusku.
Minul rozcestí, kde ráno našli zavražděnou Farskou a za okamžik se před ním vynořily obrysy skuhrovských roubenek. Na chvilku se zastavil a překontroloval, zda je předpisově upraven, a pak zamířil k nejbližší z nich, aby se jejích obyvatel zeptal na rodinu Farských.
Otevřel mu ramenatý čtyřicátník, na němž bylo od pohledu znát, že dny rozhodně netráví jemnou duševní prací. Ztěžka oddychoval a mohutné pěsti se mu svíraly a zase otevíraly, jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda závodčího pozve dál, nebo mu hned mezi dveřmi jednu natáhne. Zarudlé oči a mour rozmazaný po tvářích a na hřbetu rukou mu na přívětivosti nepřidávaly.
Kališ si odkašlal. Pochopitelně. Zarudlé oči a mour na obličeji. A slzy… Slzy, které se řinou zpoza sevřených víček a mísí se se sazemi, zatímco třesoucí se ruce tu směs rozmazávají po celé tváři. A pak ten zoufalý běh domů. Domů, kde…
„Upřímnou soustrast, pane Farský.“

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa vydává renomované nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) unikátní knihu: na motivy skutečných událostí napsanou historickou krimi Tomáše Bandžucha Dlouhý krok do tmy, která se odehrává v Podkrkonoší na podzim roku 1918…

Československo se zrodilo z euforie, zločinu a krve…

Dramatický příběh četnického závodčího Jindřicha Kališe začíná nálezem těla mrtvé dívky nedaleko Lomnice nad Popelkou. V pohnutých časech konce první světové války, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo kapitulaci a císař Karel I. následně nabídl národům monarchie autonomii, je však vyšetřování podobného zločinu extrémně náročné.

Navíc se brzy ukáže, že vražda Marie Farské je součástí rozsáhlého spiknutí, které může radikálně změnit politickou situaci (nejen) v rozpadajícím se Rakousko-Uhersku a tím zabránit vzniku samostatných států, včetně právě se rodícího Československa. Jen pár odhodlaných lidí v čele s Kališem může hrozící katastrofě zabránit…

Tomáš Bandžuch v Dlouhém kroku do tmy ukazuje, že je nejen bravurní vypravěč s citem pro napětí a drama, ale rovněž – vzhledem ke své profesi historika a politologa– dokáže mistrovským způsobem vykreslit dobu, tak důležitou pro náš stát. A nenásilně přitom čtenáři poodkrýt nepříliš známé události československých dějin.

Anotace:
Podzim roku 1918. Rakousko-Uhersko po zdánlivě nekonečných čtyřech letech války ohlásilo kapitulaci a v lese nedaleko Lomnice nad Popelkou objevila textilní dělnice tělo zavražděné dívky.
Závodčí Jindřich Kališ musí vyřešit svůj poslední případ v uniformě c. k. četníka a zároveň první z těch, kdy se bude muset zodpovídat novým československým úřadům.
A nejen jim… Němci v pohraničí se hlasitě dovolávají práva na samostatnost, na českém území se rakouská správa snaží z posledních sil zachovat staré pořádky a hned za Jizerskými horami čeká na svou chvíli stále ještě bojující císařské Německo.
Kališ bude muset napnout všechny síly, aby rozpletl předivo spiknutí utkané v době, kdy se z válečného strádání, hladu a nemocí ztěžka rodil československý stát.
Vždyť časnou podzimní tmou obchází Pán lží a každý den hraje v jeho prospěch.

Info o knize:
Autor: Tomáš Bandžuch
Obálka: Jindřich Janíček
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

Tomáš Bandžuch
Narodil se roku 1986 v Pardubicích, kde po celé řadě peripetií žije doteď. Vystudoval historii a získal doktorát z politologie na pražské Karlově univerzitě.
Ve své odborné činnosti se zaměřuje na meziválečné dějiny střední Evropy. Je autorem knih Slovenské vize (2014), popisující slovenský odboj za první světové války, a Hitlerovo svobodné město (2017), věnované Gdaňsku v předvečer druhé světové války. Jeho třetí odborná publikace zaměřená na aktivity českých Němců v roce 1918 na vydání zatím čeká.
Kromě knih spadajících do literatury faktu napsal rovněž řadu oceňovaných povídek (Andělíčkářka, Jitro po zlé noci, Konec věku páry aj.) a také rozsáhlý román z prostředí meziválečného Československa Ve službách republiky (2012).

Někdo hraje o trůny rád. Někdo by neváhal vraždit novorozeňata nebo bodnout bratra do zad, jen aby mohl usednout na místo mezi bohy a lidmi. A někomu to jen tak spadne do klína, aniž by se o to kdy prosil.

Jarvi, mrzácký syn krále Uthrika, má v životě jediný sen – a ostatně jedinou možnost, ke které se upírá. Bude z něj ministr, vzdělanec a rádce. Vlastně proč ne, sotva by si pro sebe dokázal představit lepší budoucnost. A pak jeho otce a bratra zavraždí. Pro Jarviho začíná noční můra plná studených černých křesel, ponížení, pochybovačných pohledů a zklamaných nadějí. Jenže to ještě zdaleka není to nejhorší, protože cesta k trůnu je vždycky trnitá a to i pro ty, kteří si ji nezvolili. Mladý poničený král se vydává na pouť, na které s ním bude smýkat zrada, zoufalá touha přežít, násilí, zrada, zima a bolest, špína, hlad… ale hlavně ta zrada. Otázkou je, jestli dokáže v tom víru využít příležitost a pokud ano, bude to ten stejný Jarvi, který opouštěl svoje rodné Thorlby?

Joe Abercrombie, známý tvořitel bezcitných cynických světů, nám představuje úplně novou sérii v úplně novém prostředí a s úplně novými hrdiny. Vítejte v zemích okolo Moře střepů, kde se lidé procházejí po elfích ruinách, kde z rozbité Bohyně vznikla spousta menších bohů, kde otroctví bují jedna radost a kde všichni zvysoka kašlou na velekrálem vyhlášený mír a napadají se navzájem. Jinými slovy, máme tu další variaci na vikingy. Nebo spíše pokus o zobrazení světa tak, jak jej snad mohli vnímat dávní vikingové: moře je středem všeho, lesy jsou nedozírné, zima krutá, horké prameny blahodárné, kamenité pustiny ubíjející; i na Eskymáky a Indiány dojde. A kdyby ani to vás nepřesvědčilo, máme tu názvy jako Sagenmarka, Jutmarka, Vulsgard, Rangheld a v úvodu citaci z Hávamálu. A kdyby ani to pro vás nebylo dostačujícím argumentem, v závěru knihy máme rozhovor s autorem, který se hrdě hlásí k tomu, že se inspiroval mimo jiné u seriálu Vikingové a Skyrimu.

A jakkoli už mi v autorských kruzích rozbujelá inspirace starým Severem maličko začíná lézt krkem, předchozí odstavec ani v nejmenším nebyl kritikou. Abercrombie je totiž mistr spisovatel a svoje světy tvoří s péčí; mapu podezřele připomínající Skandinávii a Island s bonusem v podobě vikinských „kolonií“ na britských ostrovech tu nehledejte. Místo toho se připravte na to, že svět uvidíte vikinskýma očima. Což už vyžaduje větší míru invence než slepě zabodnout prst do atlasu a pak obkreslovat. Ještě lepší je, že vy ten svět projdete hned v první knize skoro celý. Jistě, za okrajem mapy se skrývají vzdálené a nedostižné země, ale každý kus hlíny okolo Moře střepů je neobvyklý a vy máte možnost všechno to prozkoumat. Sice poněkud rychlým tempem, ale i tak se připravte na dobrodružství všeho možného druhu. A co je ještě lepší, pokud tomu nebudete věnovat zvýšenou pozornost, vlastně vám ani nemusí připadat, že tady jsme doma u starých Seveřanů. Za což má Abercrombie plusové body, najít tu správnou rovnováhu není vůbec jednoduché.

Dost už o světě! slyším ze zadních řad. Co příběh? Příběh, přátelé, je především neskutečně rychlý. Na to už jsme si u Abercrombieho asi zvykli, jedna akce střídá druhou, pořád se někam utíká, bodá nebo se bojuje o život, to všechno bez zbytečných okecávaček o tom, jak ten či onen vzdychal nad svým osudem. Což o to, oni vzdychají, však mají proč, jen o tom nemusíme číst celé odstavce. Možná si při čtení budete připadat jako Superman, tak rychle budete otáčet jednu stránku za druhou, přesto vám nakonec zůstane pocit, že jste prožili dlouhé a spletité dobrodružství. Joe Abercrombie je mistr spojování nespojitelného.

Když už jsme u toho nespojitelného, v závěrečném rozhovoru se dozvíme, že série je „zaměřená částečně na mladší čtenáře“. Nu, popravdě mám pocit, že tolik chladného násilí, smrtelných útrap a špíny v běžné literatuře pro mladší populaci, natož například v young adult, jen těžko najdeme. Ne že by tekly vyloženě potoky krve, ale tahle knížka je prostě syrová. Snad jste nečekali, že cesta prince mrzáka okolo světa k vlastnímu trůnu bude vystlaná růžemi?

Půl krále je všechno, jen ne poloviční. Plnou měrou se vám dostane tvrdého světa, kde vás ani šlechtická krev neuchrání před tím, abyste si stokrát za den sáhli na dno, pravidelně museli bojovat o zbytky vlastního života, před rukama po lokty smáčené krví, před mrazivou přítomností smrti a vraždy a zrady. Není to zrovna svět, do kterého byste skočili rovnýma nohama, kdybyste měli příležitost. Hrdinové jsou stejně pokroucení jako příběh – ten nemá ruku, ten oko, tomu chybí kus rtu, ten už nikdy nenarovná křivá záda… Popravdě? Je to mnohem zajímavější, než číst o dokonalých princeznách v upnutých oblečcích. A Abercrombie zajímavě opravdu umí. Jeho příběh není vrchol originality nebo důmyslu, závěrečný „cože?!“ moment vás asi příliš nepřekvapí, ale je to právě způsob, který ve vás nakonec zanechá pocit dobře odvedené práce a kvalitního čtiva. Způsob a hlavní hrdina, protože spíše než o příběh tady jde o to, jak se z relativně obyčejného nedůležitého prince stává... co vlastně? Nu, to už musíte zjistit sami. Zbývá už jen povzdech nad příliš častými překlepy v českém překladu. Doufejme, že dalším dílům se dostane důkladnější péče.

Joe Abercrombie, Půl krále
Překlad: Roman Tilcer
Nakladatelství: Laser
Rok vydání: 2018
Stran: 328
Cena: 299 Kč
 

Bond, James Bond. Fanoušci komiksového Bonda a nejen oni mohou jásat. James Bond, agent s povolením zabíjet, se objevuje na pultech knihkupectví již ve třetím pokračování s podtitulem Hammerhead. Po prvních dvou dílech došlo ke změně tvůrců. Scénarista Warren Ellis byl nahrazen Andym Digglem (známým např. tvorbou Parchantů nebo Daredevilla) a kreslíře Jasona Masterse vystřídal Luca Casalanguida. Změna ve vykreslování postav je nepatrná, ale celkové větší temnosti kresby si čtenář studující rozdíly zcela jistě všimne. Kniha obsahuje standardní bonusy v podobě alternativních obálek a náčrtků postav. Příjemnou změnou vůči předchozím dílům je obohacení o skici celých stran. Při jejich prohlížení si čtenář dokonale uvědomí, kolik práce je za komiksem obsaženo. A dále také, jak rychle je, nezaslouženě k tvůrcům, přečten.

Věkové doporučení od 14 let z důvodu přítomnosti neslušných výrazů a zobrazování násilí a sexu zůstalo a je na místě. Komiks ukazuje násilí explicitně, co se ale týče vyobrazování sexu, je na tom komiks dost bídně. Bond a jeho již zafixovaný sexuální apetit je jednopanelovým náznakem soulože hodně odbyt.  

V díle Hammerhead stojí Bond proti antikapitalistickému radikálovi Krakenovi, který se snaží zmocnit jaderné výzbroje Velké Británie. Příběh zajímavě graduje a zpočátku agent 007 podle svých nadřízených dostává značně na frak a jsou s ním nespokojeni. Když však Bond pochopí, kdo proti němu doopravdy stojí, je už k nezastavení. Čtenáři se nabízí zajímavý pohled na obchod se zbraněmi, který je našinci obvykle vzdálen na sto honů. Nostalgicky si tak zavzpomíná na filmy, kde se vyskytovaly superzbraně šílených vědců. V tomto komiksu je to ale jiné, vynálezy jsou nebezpečně realizovatelné až děsivé.
Čtenář si užije akční jízdu. Mrtvých v komiksu je dost na straně dobra i zla, pan nesmrtelný pouze jeden, jen těch obnažených žen, které činí Bonda Bondem, je málo, zoufale málo.
Nová autorská dvojice ale přesto dokázala, že laťku komiksu posunula o něco výš.  

James Bond: Hammerhead
Andy Diggle – Luca Casalanguida
Nakladatel: Comics Centrum
Překlad: Alexandra Niklíčková
Počet stran: 144
Vazba: Pevná s přebalem
Cena: 599,- Kč