Michael Bronec, překladatel, spisovatel, majitel nakladatelství Straky na vrbě

Začínal jsem jako sběratel SF knih. Kolem roku 1983 jsem objevil pražské antikvariáty. Začal jsem je pravidelně obcházet a kupovat cokoli, co vypadalo jako fantastika; knihy byly levné. Postupně jsem se učil psát na stroji a dělal si seznam. Objevil jsem Stvořitele nových světů (díky Ivo Železnému!), zezadu opsal svůj první seznam a rozšiřoval ho. Po čase jsem v Dlážděné narazil na jiné sběratele a od nich zjistil, že existuje celá komunita, jež SF vyměňuje a kšeftuje s ním, že jsou burzy a SF kluby. Zavedli mne do Spektry impozantního Vládi Veverky. Během střední školy jsem šťastně vplul do těchto vod a na prvním Miniconu (díky Egonu Čiernemu!) nakoupil hromadu překladové fantasy v polštině. Tak jsem poznal Howarda. Poté co jsem se polsky jakžtakž naučil, pokoušel jsem se i překládat. Pár neconanovských sword a sorcery jsem ve strojopise dal Tomáši Jirkovskému a byl upřímně překvapen, když mi těsně po revoluci přinesl knížku Svatyně odpornosti. Dneska bych se za ty překlady měl spíš stydět, ale tehdy to byly schody do nebe!

Leonard Medek, spisovatel

Jste se zbláznili, ne? Zrovna těchhle patnáct let se do tisíce znaků nevejde, ani kdybych se po...menšil. Ale zkusím to, uvidíme, kam dojdu.
1980, 1981 – navenek ještě mrtvá léta, ale už se to schylovalo.
1982 – kámen, který spustil lavinu: antologie SF pobídek Pozemšťané a mimozemšťané (v tiráži má vročení osmdesát jedna, ale nevěřte tomu, na pulty přišla až v létě dvaaosmdesát; pamatuju si to, protože jsem si ji kupoval na vojně a už jako mazák).  V příštích letech ji následovala zhruba desítka dalších, jak ze světové, tak z tuzemské produkce (sovětské a ostatní „socialistické“ nepočítám, těch vycházelo dost už předtím; zdejší ale ne). Všechny jsem je četl, leckteré dosud uchovávám.
1983 – dávají o sobě vědět první scfi-fi kluby. V žádném jsem nebyl, ale ta myšlenka mne lákala. Hodně lákala.
Přibližně 1986 – houfně přicházejí prvá pašovaná videa a s nimi mraky (rovněž pašovaných a pokoutně kopírovaných a dabovaných) filmů. A my na ně čučeli jak na zjevení, ač to většinou byly naprosté... (A dost, už jsem přes limit. Říkal jsem, že to nepůjde.)

Ondřej Neff, spisovatel

Bylo to stejné, jak si myslím, že je to dnes: byl to náš svět, fandom, žili jsme v něm a dělalo nám to radost. Kdybych měl vzpomenout na jedinou událost z té doby, tak asi na Parcon snad v roce 1982, ještě pořádný, pardubický: dražba knih a dva fanatici se utkali kolem Zapomenutého vesmíru od Harrisona, slovenské sešitové vydání. Vytáhli cenu snad na tisícikorunu, to je dnes desetkrát, možná patnáctkrát tolik. V aule Chemicko-technologické bylo nabito, všichni stáli a řvali jako při boxerském zápase. Jo, to bylo super. Pak přišla éra videa a cony se pokazily, všichni čuměli na filmy a to byl fakt úpadek. Ale tak to chodí, ups and downs, přišli čarodějové, dneska převládají hráči, jak se mi zdá. Jen sci-fi zůstává, sci-fi a její fanoušci, kteří skřehotavými hlasy blábolí cosi o úpadku a o tom, že to dřív bylo lepší. Ale i tohle skřehotání patří k věci, vyprávěl mi Nesvadba, jak byl někdy v roce 1962 někde v Americe na conu a tam mu vyprávěli o úpadku a krizi sci-fi.

František Novotný, spisovatel

Označím-li 50. léta jako svůj scifistický starověk, kdy jsem jako osmiletý začal číst J. M. Trosku v sešitových vydáních z druhé světové války a první romány Stanislawa Lema, natolik poplatné komunistickým idejím, že jejich pozdější vydávání zakázal, pak je pro mě období mezi lety 1980–1995 něčím jako scifistickým středověkem. Jako ostatní jsem sháněl vše, co alespoň trošku bylo cítit fantastikou, ale v roce 1983 došlo k zásadnímu obratu, když jsem poslal první povídku do CKČ a byl pozván na první Parcon opravdu do Pardubic. Aniž jsem si to uvědomoval, přeplavil jsem se z kontinentu čtenářů na ostrov autorů, odkud není cesty zpět. Psal jsem jednu povídku za druhou a vybojovával si postupně stále lepší umístění, až jsem v roce 1985 ulovil prvního Mloka. Povídky z tohoto období letos poprvé vyjdou v jednom souboru v nakladatelství Nová vlna pod názvem Hvězdné hry. Jako čtenáře mě nejvíce oslovovala zralá díla Stanislawa Lema, hlavně romány o styku s mimozemskými civilizacemi, které pro sebe nazývám kontaktová série. Dalšími autory, kterých jsem si vážil, byli bratři Strugačtí. Se Stanislawem Lemem je pojila skutečnost, že jejich romány měly hluboké filozofické zázemí a zvláštní charakter, který se dá označit pouze ruským pojmem jurodivost. Jako by tehdy bylo všecko ryzejší.

Kapitola 1

„Tak co si dáte, otče?“
„Něco k jídlu. Pivo, pokud máte.“
Hostinský Maroud si svého hosta nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě. Mladý muž se ani nehnul. Strnule zíral do prázdna a rukou si bezděky pohrával s vyřezávanou miskou z ořechového dřeva, do které místní vyklepávali popel z fajfek.
Vzhledem k věkovému rozdílu bylo jasné, že tlustý, napůl plešatý výčepní není jeho syn. Z rozhovoru se tedy dalo usuzovat, že mladík je kněz – ale rozhodně na to nevypadal. Byl vysoký a v ramenou široký jako medvěd, evidentně dobře živený. Většina kněží Horazda Bílého a Jediného vyznávala asketický životní styl, a pokud ne, nikde se tím nechlubili. Tenhle byl sice oblečený v obyčejné konopné tunice, ale hospodský věděl, že mu v brašně leží kožená brigantina, hodící se spíše na žoldáka než na kněze. Před pár hodinami ji viděl.
Byla to trapná situace. Ten kněz je teď asi měl za křupany. Nebo že by byl přeci jen podvodník?
Na nohách měl kněz-nekněz šerku, suknici z poctivého plátna, a holeně mu zakrývaly omotávky. Byl obutý v krpcích. Potud všechno v pořádku. Ale u pasu se mu houpal závěs na palcát – a ten svatí mužové obvykle nepoužívají. Jeho opasek, jak si hospodský všiml, byl také poctivý; kožený a okovaný.
A u něj měšec. Plný mincí, evidentně. Jenom cinká a chřastí, kdykoliv se chlapisko pohne. Jak se s takovým množstvím peněz dostal až sem do hor, to ví jen Horazd. Možná jej Bílý přeci jen chrání, že mu žádní lapkové od mědi neulehčili. Co od mědi – možná i stříbro v něm je!
A pak ta jeho tvář! Vousy husté, že bys v nich mohl včely chovat. Vlasy dlouhé, jako si je nechávali narůst barbaři ve Zlatorohu, dokud jim císař nezatnul tipec a nedonutil je bičem k pravé víře. A oči? Jako borůvky modré, tmavé oči, ze kterých smutek přímo čišel. Maroud tyhle oči znal. Když měl takové šibalský podvodník, nemusel se bát o živobytí. Majitelům takových očí se mince kutálely samy, stačilo s nimi smutně zakroutit a prohodit pár slov o nelehkém údělu chudáka.
Že by to byl přeci jen darebák? Maroud si bude muset dát pozor. Zkontrolovat mince, kterými cizák platí. A spát jen napůl, uši nastražené. Takových chytráků potkal každý rok několik. Na to, jak byl Šachrap malá víska, se jeho šibenice rozhodně nenudila.
Jediné, co skutečně působilo kněžským dojmem, byl symbol Horazdův, vykovaný z černého železa. Naleziště tohoto kovu byla jen na severu v Černici, a Černické doly ovládala Říše. Vyrobit padělek takového talismanu nebylo nic snadného ani levného. Právě proto cizáka dobří lidé šachrapští neprovrtali šípy, ba ani nepověsili na houžev; nebyli si jistí, jestli ten hromotluk není doopravdy pastýř Bílého. Ukázal jim sice listiny, ale číst uměl jen starosta a ten se vrátí až zítra. Až pak se uvidí, jestli se bude plést konopí. Do té doby je potřeba, aby co nejvíc mincí opustilo svůj teplý domov a přesunulo se k Maroudovi.
Nejspíš to ale kněz nebude. Pije pivo. Kdo kdy slyšel, aby kněz pil pivo na veřejnosti?
Vousáč, jako by mu četl myšlenky, mírným hlasem řekl: „Mám za sebou dlouhou cestu. Vody jsem si užil až až, pršelo, jen co jsem vyrazil z Bukové. Ty to na mě neřekneš a s Horazdem si to vyříkám sám.“
Taky pravda, pomyslel si hospodský. Však nejsem katecheta. A koneckonců, kněží ve městech na sebe taky nejsou tak přísní. Co Maroud slyšel, tak když je nikdo nevidí, moc rádi se podívají na dno džbánku, zakouří si z dýmky nebo zalaškují s nevěstkami. A když byl před léty na návštěvě v Turanu, jednoho dokonce potkal v bordelu, opilého jak zákon káže a vykřikujícího kacířské řeči o císařovi a jeho choti. Taky ho prý dali zmrskat, ale kdo ví? Třeba je Jediný tolerantnější než strážci jeho vůle.
Hospodský na chvilku zmizel v kuchyni, místo u dubového pultu zatím vzal jeho syn, dvanáctiletý, čilý chlapec, který hbitě otevřel malý soudek a nalil do hliněného korbelu piva až po vrch. Postavil jej před hosta. Kněz na něj pár vteřin civěl, jako by si před ním hraběcí dcera stáhla halenu, než do sebe obrátil pivo jedním mocným douškem. Pomalým pohybem pak vrátil korbel na stůl a hlasitě si říhl přesně v momentu, kdy se Maroud vracel s talířem hrachové kaše a kusem uzeného.
„Nalej mi ještě jedno, krčmáři,“ poručil. „A pálenku. Koupím celou lahev, je to ta nejlepší medicína na klouby,“ dodal.
Toho že bolí klouby? Vždyť je v nejlepším věku, pomyslel si hospodský, ale nic neřekl, jen položil jídlo na stůl a gestem popohnal chlapce, aby nalil další korbel. Možná jej sem do hor uklidili právě proto, že moc chlastal. Anebo nějakému knězi křupnul s páteří a teď si chodí se symbolem Bílého, jako by se nechumelilo…
Chlap mezitím dopil další korbel a mrkl na krčmářova syna. Pustil se do jídla s takovou vervou, jako by hladověl celé týdny, a kaše v něm mizela jako vajíčka v liščí tlamě. Když před něj Maroud postavil lahev s pálenkou, rovnou ji odzátkoval a pořádně si přihnul.
„To jsem potřeboval,“ prohlásil a poprvé za tu krátkou dobu, co jej hospodský znal, se zatvářil spokojeně.
„Moc dobrý truňk. Úplně v něm cítím tu kyselost horských jablíček. To si pálíš sám?“
„Ano, důstojný pane,“ přikývl hospodský a pýcha jej zahřála, jako by si sám dal kalíšek. Žádný blbec to není, tenhle cizák, dobré pití pozná. Možná je přeci jen kněz, ti bývají študovaní.
„Zůstanu u tebe minimálně tuhle noc, krčmáři,“ rozhodl se cizinec. „Byl bych rád, kdybys mě ráno vzbudil a nachystal mi teplou koupel a snídani. Třeba fazole by bodly,“ zamlaskal. A když spatřil tázavý, nerozhodný výraz v Maroudových očích, luskl s divadelní grimasou prsty: „Peníze, samozřejmě. Jak jsem mohl být tak nechápavý.“
Sáhl po měšci a hospodský zpozorněl. Teď se ukáže. Kněží Horazdovi mají zakázáno shromažďovat majetek. A že se bylo na co dívat.
Maroudovi málem vypadly oči z důlků, když chlap vysypal z měšce hromadu císařských stříbrňáků. Nových, před pár lety ražených. Za to by šla koupit chalupa s hejnem slepic a dvěma kozami. Nebo by si člověk mohl v Turanu půl roku dávat do nosu a válet se s všelijakými kamarádskými děvčaty.
„Kolik to bude, krčmáři?“ zeptal se kněz.
„To máme celkem… hned vám to spočítám, pane,“ breptal hospodský a horečnatě přemýšlel, o kolik si tak může dovolit podivného návštěvníka obrat. Radši víc, nebo míň? Dva stříbrné, nebo pět? Když řeknu málo, nevydělám, kolik bych mohl. Když řeknu moc, může se naštvat.
Chlap se na něj podíval těma svýma očima a najednou ztratil veškerou radost, která v něm po pivu a kořalce vyrašila. Jeho modré oči byly najednou ledové jako zimní bouře a tvrdé jako železo.
„Neradil bych ti si moc přisazovat, krčmáři,“ řekl pochmurným hlasem. „Stříbro sice mám, ale zle se povede tomu, kdo na ně nepoctivou rukou sáhne. Na to vem jed.“
Jako by do místnosti vstoupil duch. Krčmář cítil, že mu strach tančí po zádech, jako by mu o ně pleskala netopýří křídla, a měl co dělat, aby se nepomočil. Kněz? Kdepak! To je spíš ďábel, služebník Černého Ismaela, nepřítele Horazdova! Démon či snad přízrak! Krčmář sice vypadal jako koule sádla, ale v mládí se uměl rvát a pro strach měl uděláno. Jenže tenhle chlap… To snad ani není člověk!
„Tři stříbrné, prosím,“ zablekotal. Alespoň tolik duchapřítomnosti, aby o trošku zdražil, v sobě našel. „Ani by mě nenapadlo vás…“
„Samozřejmě,“ mávl rukou kněz a všechno kouzlo v tom okamžiku zmizelo. Dokonce se usmál a přidal pár měďáků navrch. Schoval lahev do své brašny a zívl: „Dal bych si ještě pivo, ale zítra nás čeká dlouhý den. Ať mám ráno koupel nachystanou!“ zvolal nabubřelým hlasem, ale pak, jako by se sám zastyděl, dodal už pokorněji: „Děkuji.“
Krčmář sledoval, jak mohutná záda cizincova mizí na schodech. Tak tohle je podivné, pěkně podivné, pomyslel si. Pohled na stříbro mu ale spravil náladu. A zítra se cizince koneckonců zbaví. Ale než se tak stane – nu, možná ještě nějaký stříbrňák změní majitele!
Hospodskému se při tom pomyšlení rozzářily oči a šel do sklepa zkontrolovat, jestli má ještě pár lahví pálenky na prodej.

Anotace 

Phineas Mortimer se nikdy nechtěl stát knězem. Toužil dělat to, co každý bohatý aristokratický synek – tedy nic. Popíjet po hospodách, veselit se s nevěstkami, občas se porvat s kmány a utrácet tatínkův majetek. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ve válce, kde se ocitne v roli polního kuráta, se Phineas setká s temnotou a málem zešílí. Aby se vyhnul další službě, odchází do pokojné horské vesnice šířit slávu boží. Jenže zlo má dlouhé prsty a hříchy minulosti se ukážou být pouze předzvěstí návratu něčeho mnohem strašnějšího. Něčeho, na co nemusí stačit okovaný palcát ani modlitba. Pokud v tomhle temném fantasy světě vůbec nějaký bůh, který by ji vyslyšel, existuje…

Marek Dvořák (1987)
Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity, po jejímž absolvování začal pracovat jako redaktor a této profesi se věnuje dodnes. Studium klasické literatury a také záliba ve fantasy, sci-fi a podobných žánrech jej postupně přivedly k vlastní tvorbě. Tomu také přispělo kreativní prostředí serveru Mfantasy.cz, kam již dlouhé roky přispívá knižními recenzemi; v poslední době je také členem deskoherní sekce. Zajímá se o historii, mytologii, kontaktní sporty, deskové a počítačové hry. Dark fantasy Nesvatý otec je jeho debutem.

Jako kdyby to bylo včera, co jsem v editorialu vítal září 2016. A už jsme zase o rok dál. Máme za sebou pořádné suché léto a před sebou snad řádně deštivý a barevný podzim. Někteří školáci už dnes naklušou do školy. Jiné to teprve čeká v pondělí. A vysokoškoláci si ještě pár týdnů budou užívat sladkého lelkování, než i jim nastanou povinnosti související s novým semestrem. Ovšem prázdniny nekončí jen školákům, ale taky nakladatelům, kteří snad ukojí naši žízeň po nové dávcečtení. Během září by nás toho mělo čekat opravdu mnoho a věřím, že čím víc se budou blížit vánoční svátky, tím nebudeme vědět, co kupovat dřív.
Největší událostí září je bezpochyby filmová adaptace Kingova mistrovského hororu To, která bude mít co napravovat. Nečeká ji totiž jen náprava reputace, která se otřásla kvůli původní filmové verzi… To bude muset ukázat celému světu, že Stephen King nepíše nesmysly, což by šlo snadno vyvodit z břichabolu jménem Temná věž. Těšit se můžete nejen na recenzi, ale i soutěž spojenou právě s tímto dílem. King v poslední době taky opětovně zamířil do televize a našemu radaru tak neunikl seriál Pan Mercedes. A posvítíme si i na nejnovější řadu Hry o trůny. Ale čeká nás toho samozřejmě mnohem víc. 

Martin Stručovský

Šéfredaktor

Býval dobrým policistou… ale ne. Takhle fakt ne. To jsme trochu v jiném díle. A v úplně jiných časech. S Heine Bakkeidem se totiž vydáme na sever.

Severská krimi je nesmrtelná. Sice síla její vlny není tak mohutná jako před léty, ale rozhodně neopadá. Jak ostatně ukazuje letošní rok, kdy se nejen vrátil na trůn její současný král Jo Nesbø, ale taky zajímavá novinka Až mi zítra budeš chybět.
První, co vás na téhle detektivce upoutá, je její skoro až mystická obálka s majákem, který je hlavním cílem našeho hrdiny Thorkilda Askeho. Právě tam se musí vydat, aby našel osobu, která se pohřešuje. A to navzdory tomu, že už není u policie, ale právě ho propustili z basy a jeho největší starostí je docházet na pracák sehnat si zaměstnání. Askeho problém ale je, že nic jiného než policejní řemeslo neumí. A tak na nabídku tohohle melouchu kývne. A to i přes fakt, že jeho zaměstnavatelé by ho měli naopak nenávidět, protože jim před léty dost ublížil.
Až mi zítra budeš chybět není typická detektivka. Jasně, pátrá se tu. Ale tohle pátrání jede až po druhé koleji. Tou primární lajnou je autorovo nimrání se v Thorkildově rozdrásaném nitru, které zalívá chlastem a zajídá prášky. Chce se totiž zbavit výčitek svědomí a vzpomínek na ženu, která mu navždycky obrátila život vzhůru nohama. K tomu si připočtěte klasickou depresivní atmosféru mrazivého severu, kterou Bakkeidem prodává naprosto bez problémů a máte zaděláno na počtení, které rozhodně nebudete číst v noci v opuštěném bytě. Díky tomu všemu autor připomíná skandinávskou verzi Kena Bruena, respektive Aske je takový Jack Taylor z místa, kde je nutné mít teplé spodky. A navíc se to čte celé skvěle. Autorův styl je rychlý, úsporný a kapitoly krátké. Prostě paráda, která by vám neměla chybět v knihovně. A v tomhle pařáku příjemně zchladí.

Heine Bakkeid
Až mi zítra budeš chybět
Nakladatelství: Plus
Překlad: Daniela Krolupperová
Cena: 299 Kč

Poté, co Breq odhalila spiknutí v samém srdci Rádčské říše, je nucena se jako kapitánka lodi Milost Kaltr vydat na vesmírnou stanici Athoek. K vládkyni Rádče prosákly nepotvrzené informace o možném další spiknutí hrozícím z této oblasti, a i když Breq měla původně v úmyslu vládkyni poslat na onen svět, je momentálně jednou z mála bytostí v galaxii, které může vládkyně věřit. Vydává se tedy na dalekou cestou s lodí obdařenou umělou inteligencí (jakou byla kdysi sama), jejíž kapitánku poslala do vězení. S posádkou, kterou nezná, a která ještě před pár týdny byla plně loajální své předchozí kapitánce. A s mladou, nezkušenou první důstojnicí, jež byla na loď přidělena na přímý rozkaz vládkyně. Vydává se do oblasti, o které nic neví a kde se značná část obyvatelstva zatím odmítá civilizovat a stát se řádnými občankami Rádče. Zkrátka ideální konstelace hvězd na nedělní piknik zakončený čajovým dýchánkem.

Jestliže prvnímu dílu trilogie byla některými čtenářkami vyčítána jistá rozvleklost děje a neustálé (a otravné) popíjení čaje, tak druhého se to netýká. Tedy... on tam pořád je a všechny občanky ho stále milují nade vše, na tom se nic nezměnilo.  Pro planetu, kam se Breq vydá, je to dokonce nejdůležitější obchodní komodita, a tak čaj začne najednou dávat smysl v kontextu, a to daleko větší než by jedna předpokládala. Čtenářka druhého dílu také lépe chápe souvislosti a souvztažnosti mezi obyvatelkami galaxie a na povrch vyplouvá ono milionkrát až na kost omleté úsloví o tom, že mezi černou a bílou je vždycky šedá zóna. A čím déle se bílá barva nanáší, tím hůř se ta bělost udržuje. Breq, stále uvězněná v obyčejném těle, se mnohé naučí a zjistí, že i původně uměle stvořená mysl dokáže časem chápat emoce a rozumět jim.

Nicméně, v tomto příběhu nejde tolik o záchranu celého univerza, které rádčové budují po tisíciletí. Budete spolu s Breq a její posádkou vtaženy do vyšetřování místního konfliktu a pokusu o vzpouru. Nezáleží na tom, jak daleko nebo blízko k vládcům se nacházíte, pokud jsou tam lidé, nejde je oprostit od lásky, vášně, nenávisti nebo touhy po svobodě. A zemřít se dá stejně dobře na periferii jako v paláci.
Druhý díl trilogie vám nabídne vesmírné pátrání po příčinách lokální vzpoury, která vře již dlouho pod povrchem a našla si cestu ven právě v okamžiku příletu Milosti Kaltr. Breq bude muset obstát nejen jako kapitánka, ale také jako diplomatka, stratég nebo detektiv a provede vás skvěle vystavěným příběhem až do (nejvíc pro ní) překvapivého konce.

Nejabsurdnější na celé knize je stále ten ženský rod a v češtině určitě mnohem víc než v angličtině. Angličtina nezná slovesný ženský rod v první ani ve třetí osobě v minulém času a originální text vám tedy nevnucuje představu osob ženského pohlaví úplně na každém kroku. Naučené stereotypy jsou železná košile a neustálé vnímání všech těch  českých –la koncovek v minulém čase vám prakticky neumožní si kohokoli z hrdinů (vlastně hrdinek) představovat jinak než jako ženy. Občasné popisy exteriérů některých osob (kdy tušíte, že se zřejmě jedná o chlapa) tomu příliš nepomáhají. Na druhou stranu je to pro filosofii rádčovské civilizace nesmírně důležité. Všechny obyvatelky celého rádčovského univerza se rozlišují na občanky (ty civilizované) a na ty ostatní, necivilizované bytosti. Pohlaví zkrátka nehraje vůbec žádnou roli. Je to mokrý sen každého genderově vyváženého a korektního toužebníka naší současnosti. To ale odbíhám od tématu. Daleko zajímavější je fakt, že pro Petra Kotrleho musel být překlad takové knihy dortem vrchovatě obloženým třešničkami. Až po okraj. A že si dal záležet!

Ve službách meče není čtení pro každou a není to čtení do vlaku. Přesto trvám na tom, že trilogie Rádčská říše rozhodně stojí za přečtení nebo minimálně za pokus. Ann Leckieová nabízí totiž velmi neotřelý pohled na mimozemskou civilizaci se zcela odlišnými principy společenské i biologické hierarchie než je ta naše pozemská. Nedá to sice úplně zadarmo, ale odměnou je detailně promyšlený a fungující vesmír v cizí galaxii. A co víc by si měla skalní fanynka sci-fi přát?

Ann Leckieová
Ve službách meče (Ancillary Sword)
Překlad: Petr Kotrle
Obálka: John Harris
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 335
Cena: 369 Kč
 

Září se rozjelo v sychravém počasí. A to přímo volá po nějakém temnějším čtení. Pokud je libo, můžete si zahrát s nakladatelstvím Epocha o dark fantasy Nesvatý otec. Ten čeká na toho, kdo nám odpoví na jednoduchou otázku.

Kolikátá kniha Marka Dvořáka je Nesvatý otec?
 

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 10.9.2017, do předmětu napište Nesvatý otec a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

Celá země duní. Kříženec Tajron, mocipán temných sil, posílá hordy zrůdných mariaků na poslední výspu lidí v Prvozemi, pevnost Aman Krias. Je tedy na družině odvážných a šlechetných hrdinů v čele s moudrým druidem Durmanem a obětavým Půnem Jankem, aby díky dávné věštbě zajistili přežití lidstva a vítězství dobra nad zlem. Nelehká a dlouhá pouť do Dračí země může začít…

High fantasy Hledání dračí země: Cesta k moři je prvním dílem trilogie začínajícího autora Jana Bodrova. Rozvleklý úvod knihy připomíná kvůli přemíře vyprávění historie a větší absenci dialogů kroniku, což ho i přes dostatek akce činí hůře stravitelným. Román začíná být čtivější až po prvních sedmdesáti stránkách, kdy rozhovorů přibývá a začíná putování hlavních postav. Ty jsou zde tím, co dílo nejvíce potápí. Jsou poměrně ploché a málo vykreslené, z jejich života je toho odhaleno málo a není příliš popsána jejich psychika. Je proto těžké vytvořit si k nim nějaký hlubší vztah, což se týká zvláště bojovníka Itavašiho, kterému není věnován skoro žádný prostor, ač přitom patří do výpravy, jež má spasit lidstvo. Nepotěší ani přílišná průhlednost příběhu a některé boje popisované stále stejným způsobem.

Kniha má ovšem i pozitiva. Například poměrně slušné tempo ne až tak přímočarého děje, neboť se stále něco odehrává, a přestože lze mnohdy vytušit, jak to dopadne, není vždy lehké uhádnout, jakým způsobem se k tomu postavy nakonec dopracují. Mezi plusy patří i mocná magie, bytosti, prostředí, z něhož je nejzdařilejší říše zemřelých, dále občasné zvraty a chvílemi také humor, i když je někdy značně dětinský.

K dobru knihy je nutné připočíst rovněž její hezkou reliéfní obálku s dobře zvoleným fontem a pěknou mapu bájného světa i ilustrace, které se do románu díky svému stylu opravdu hodí a jež jsou na začátku každé kapitoly.

Shrnou-li se však všechny výše uvedené klady i zápory, high fantasy Hledání dračí země: Cesta k moři je jen velmi lehce nadprůměrným nenáročným dílem, které díky svému pohádkovému ladění ocení spíše děti a mládež než dospělí.

Hodnocení: 55 %

Jan Bodrov, Hledání dračí země: Cesta k moři
Vydal: Jan Bodrov
Rok vydání: 2017
Počet stran: 372
Autor ilustrací: Jan Bodrov
Grafická úprava: Jan Bodrov
Sazba: Jan Bodrov
Vydání: první
Jazyk: český
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-270-1737-9
Cena: 446 Kč

Marvel jede a s každým rokem víc a víc potvrzuje svoji oblíbenost u široké veřejnosti. A to nejen komiksy, ale právě filmy, které mu otevírají dveře k dalším možným čtenářům rekrutovaným z davu diváků.
Právě tohoto faktu si je vědomo i české nakladatelství Crew, které u příležitosti premiéry pokračování Strážců galaxie vypustilo první díl komiksové verze s podtitulem Kosmičtí Avengers. U tohohle díla vsadili na dvě důležité karty, respektive tři. Tou první jsou samotní strážci, kteří patří dost možná mezi nejoblíbenější postavy celého (filmového) univerza. Společně s Iron Manem, který tu zcela náhodou taky figuruje. Třetím důležitým faktorem je skutečnost, že scénář napsal Brian Michael Bendis, který je našinci známý díky komiksům Daredevil: Muž beze strachu nebo Tajná válka. Crew tedy v jeho případě nevsadila na černého koně s nejistým výsledkem, ale na těžkotonážního borce, který nemůže zklamat.
Kosmičtí Avengers od první stránky nasadí tempo o rychlosti pendolina. A ani na okamžik nesundají nohu z plynu. Zápletka je zhruba taková: spousta mimozemských ras uzavře dohodu, že na Zemi se nesmí útočit. Což samozřejmě někdo nevydrží a Strážci galaxie vyráží na sebevražednou misi, aby planetu ochránili. A ve výsledku se z nich stávají hlavní viníci.
Kosmičtí Avengers jsou především skvělou zábavou pro všechny, kterým v hrudi tluče srdíčko malého dítěte. Na druhé straně trpí několika neduhy. Tím prvním jsou zmínky o událostech, které komiks dostatečně nerozvádí a český čtenář (pokud nemá dostatečně načteno) nemá šanci je pořádně pochopit. Větším problém komiksu je ovšem to, že i přes jeho relativně velký rozsah se v něm zase tolik nestane. Valná většina děje se totiž skládá z neustálé akce, kterou prokládá střet mezi otcem a synem, tedy mezi J'Sonem a Star-Lordem, a scény z vysoké politiky. To první připomíná antickou tragédii, to druhé zase intrikaření ze Hry o trůny. A jak už to u čtení na pokračování bývá, Bendis to usekne v ten správný moment a rozjede čekání na další díl.  

Strážci galaxie 1: Kosmičtí Avengers
Brian M. Bendis - Steve McNiven
Nakladatelství: Crew
Překlad: L´udovít Plata
Počet stran: 144
Vazba: paperback
Rok vydání: 2017
Cena: 329 Kč

Být otcem není procházka růžovým sadem. Být otcem svatým sice znamená, že jste ušetřeni křiku vlastního dítěte, ale stejně tak si ani k výrobě potomka nečuchnete. A pak můžete být otcem nesvatým, což se na první pohled může jevit jako ideální kombinace. Spojení úcty okolí náležející vašemu majestátu a zároveň dostatek vlastního pohrdání k němu, aby si takovýto muž plnými doušky užíval světských radostí. Phineas Mortimer, ač jako šlechtický synek netoužil ani po jednom z těchto titulů, si pro něj nepříjemným sledem událostí, vykoledoval hned dva. A možná i proto by byl hned první v řadě, kdo by vás zapřísahal, že vřeštící mimino je mnohem lepší osud, než cesta duchovního pastýře.

Nutno však také poznamenat, že Phineas Mortimer je skvělým příkladem uvedení starého českého pořekadla “Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne” v praxi. V jazyce dnešním: tak dlouho přiváděl zámožného a vlivného tatíčka k nepříčetnosti, až tomu došla trpělivost, pořídil si dalšího dědice a toho původního, Phinease, nechal uklidit do kláštera, kde měl až do konce života okopávat záhonky (a občas být okopán, kdyby náhodou zapomněl na dobré vychování). Naštěstí však vojenští verbíři nejsou vybíraví a kněze armáda na podporu morálky vždy potřebuje. A tak se Phineas vydává do války, aby se zase nadechl trochu starého dobrého žití. Kdyby měl skutečnou představu o tom, jak válka s démony vypadá a kam až ho jeho nevymáchaná opilecká huba může dovést, zůstal by raději sedět na zadku v klášteře a čas od času se nechal šikanovat tamějším představeným. Bohužel, Phinease nikdo dopředu nevaroval, a tak brzy zjistil, že temnota nezapomíná a cena za to, aby se jejího stínu provždy zbavil, může být vyšší, než je ochoten zaplatit.

Nesvatý otec je debutovým dílem Marka Dvořáka, kterého někteří budou znát jako redaktora internetového portálu mfantasy.cz. Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha se Marek Dvořák rozhodl vydat s kůži na trh a okusit si, jaké to je stát na druhé straně barikády.

Stává se to, že se recenzent či redaktor rozhodne, že už načetl a v recenzích zprznil dostatečné množství knih. Znáte to, málokterý román je jeho náročnému a odbornému oku dost dobrý. Řešení jsou možná dvě - vrací se ke starým osvědčeným kouskům a nadále marně pátrá po svém svatém grálu. Nebo se rozhodne onen svatý grál vytvořit sám a svou genialitou poctít masy prostého lidu. Marek Dvořák se rozhodl vydat právě onou druhou cestou. Stane se z něj zneuznaný génius plivající síru na všechny strany, nebo se v budoucnu zařadí mezi oblíbené české autory?

Jak pejsek s kočičkou pekli dort. Stará česká pohádka, který vám při čtení Nesvatého otce bude čas od času vyskakovat v mysli. Celý proces, kdy do těsta házeli ono i tamto, aniž by přemýšleli nad tím, jak bude výsledný efekt chutnat, připomíná i příběh a atmosféra Nesvatého otce.

Autor využívá kulis středověkého prostředí, kde se kromě lehkých děv, lapků a občas i odvážných mužů prohání démoni pekelní, čarodějnice mají stále svou moc a na to vše dohlíží kult jediného boha Horazda, jehož vyznavači by si s Inkvizicí mohli ruce podat. Potud vše v pořádku - dark historická fantasy šmiknutá Mečem a magií jak vyšitá. Hlavní hrdina Phineas je opilec, násilník a rváč s masochistickými sklony. Větší problém je, že se většinu času chová jako naprostý idiot a vy se nemůžete dočkat, až mu někdo konečně utne tipec. Z druhé strany se jeho debilitě rádi zasmějete, což je asi v pořádku.

Největším kamenem úrazu je nekonzistentnost Nesvatého otce. Zdá se, že se Marek Dvořák nemohl rozhodnout, jestli půjde ve stopách 3K (Kulhánek, Kotleta, Kopřiva) a bude plivat krutopřísné hlášky a vulgarismy jako na běžícím pásu, nebo bude využívat krásných slov, kterými staročeština oplývá. Ve výsledku se tyto dva protipóly bijí a místo toho, aby příběh splétaly dohromady, jej pro pozorného čtenáře, která i vnímá, co čte, rozbíjí.

Co tedy s Nesvatým otcem? Číst či nečíst? Číst. Zvláště pokud potřebujete zkrátit dlouhou chvíli, ať již doma, nebo při cestě. Nesvatý otec je rychlá oddechovka, která je i přes svoje nešvary poměrně čtivá. Pokud však hledáte knihu, která po odložení zanechá hlubší dojem a na kterou budete v následujících dnech a měsících vzpomínat, jste na špatné adrese. 

Marek Dvořák, Nesvatý otec

Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2017, 1. vyd.
Počet stran: 184 
 

Když se řekne viking, tak si člověk hned představí nabušeného a vousatého svalovce s mečem v ruce, jehož hlavním cílem je lepá děva. Anebo cesta do Vallhaly. No, tak to přesně Škyťák Šelmovská štika III. není.

Jak vycvičit draka je na poli animáků podobným fenoménem jako třeba Toy Story. Hlavně je to alespoň jedna z občasných transfuzí pro fantasy filmy, kterých v posledních letech na stříbrném plátně tolik nepotkáváme. Málokdo ale ví, že za dvěma snímky stojí dnes již desetidílná knižní série spisovatelky Cressidy Cowellové. První díl nazvaný Jak vycvičit draka před nedávnem vyšel jako audiokniha v péči OneHotBook.
Jak vycvičit draka zavádí posluchače mezi vikingy. Když se řekne viking, tak si člověk hned představí nabušeného a vousatého svalovce s mečem v ruce, jehož hlavním cílem je lepá děva. Anebo cesta do Vallhaly. No, tak to přesně Škyťák Šelmovská štika III. není. Škyťák je malý, nesvalnatý a nesmrdí. Jenže má jeden problém. Musí (spolu s ostatními vrstevníky) chytit vlastního draka, vycvičit ho a pak složit zkoušku, na jejímž základě bude přijat do kmene vikingů. V případě neúspěchu ho ale čeká vyhnanství. Jenže aby to nebylo málo, někde v moři se probouzí dva draci. Ke smůle všech se ale nejedná o nějaké ještěrky, ale o potvory, které by klidně mohly být bratranci Tyranosaura Rexe.
Cressida Cowellová napsala klasickou story o cestě hrdiny. O přeměně trouby v hrdinu, který se musel vypořádat s něčím daleko těžším než je titěrná zasvěcovací zkouška. A napsala ji dobře, chytře a s nadhledem. Škyťáka si nelze neoblíbit. Má laskavé srdce a na rozdíl od ostatních je nadaný i dostatečně velkou mírou inteligence. A statečnosti. Což jsou mnohem důležitější zbraně než nabroušený meč. Jak vycvičit draka funguje jako zlatá střední cesta mezi skládáním holdu a děláním si legrace ze starých vikinských skazek. V jádru se jedná o ryzí dobrodružnou jízdu pro všechny velké a malé zabarvenou do humorného odstínu. Právě díky tomu humornému kabátu se obsazení Davida Novotného do role narátora celého příběhu jeví jako naprosto perfektní tah.
Je totiž slyšet, že si Novotný načítání knihy užíval od první do poslední chvíle a povyšuje ji na naprosto perfektní zážitek. U každé postavy mění hlas, perfektně intonuje, takže všechna humorná jména a názvy zní ještě vtipněji, než kdybyste ji četli sami. Praci Novotného práci můžeme jen obdivovat a smeknout před ní klobouk, protože tohle se fakt povedlo a perfektně se u toho vyřádil.
Jak vycvičit draka baví a především hřeje u srdce. Pokud se chcete zasmát, anebo jestli chcete rozveselit vaše potomstvo, je to naprosto perfektní volba. Prázdniny už jsou sice za námi, ale podzim bude dlouhý a možná i kapku depresivní. Tak si ho prozařte společně se Škyťákem, Bezzubkou a Davidem Novotným.

Jak vycvičit draka 
Cressida Cowell
Načetl: David Novotný
Režie: Jitka Škápíková
Stopáž: 4 hodiny, 16 minut
Vydalo: OneHotBook
Rok vydání: 2017
Cena: Cd 269/Download 249
 

Velmi nerelaxační povídkové omalovánky Chucka Palahniuka

Relaxační omalovánky. To je současný hit. Lidé si vymalovávají superhrdiny, mystické obrázky, Harryho Pottera, mandaly, kytičky, krajinky… cokoliv. Omalovánky pro dospělé jsou něco, co lidi aspoň na chvíli odvádí od stresu současného světa. Ovšem když se do něčeho takového pustí tvůrce Klubu rváčů Chuck Palahniuk, tak si můžete být jistí, že to bude všechno jiné, jen ne relaxace.

Tenhle provokující tvůrce je nejen dokonalým glosátorem doby, ale i zaníceným experimentátorem. Ve svých románech experimentoval s jazykem (Pygmej), se stylem (Rant, Snuff), o příbězích už ani nemluvíme. Psal sci-fi, fantasy, komedie, erotiku, horory, a dokonce i komiks, takže mu zbývalo vážně už jen jedno jediné: Udělat si své vlastní omalovánky!

Ano, Chuck Palahniuk spolu se slavnými komiksovými výtvarníky stvořil parádní knihu omalovánek... nebo, pokud byste si nechtěli kreslit, tak knížku skvělých, šílených a bohatě ilustrovaných povídek. Tyhle omalovánky rozhodně nejsou pro malé děti! (A nejsou ani pro dospělé se slabým žaludkem a přecitlivělým morálním kompasem.)

„Od Chucka Palahniuka jsme vydali už jeho komiksové pokračování Klubu rváčů,“ říká Petr Litoš z nakladatelství Crew,„které mělo i u nás obrovský úspěch. Klub rváčů je legenda a návrat Tylera Durdena zajímal i české čtenáře. Navíc sám autor přijel do České republiky a odepisoval čtenářům výtisky, odpovídal na jejich dotazy a na požádání je i lehce přiškrtil. Co si můžou fanoušci přát víc? Takže jakmile jsme se dozvěděli, že Chuck Palahniuk dělá omalovánky, okamžitě jsme zbystřili. Když jsme se dozvěděli, kdo je bude kreslit, zbystřili jsme ještě víc. A když jsme knížku přečetli, bylo jasné, že tohle musíme vydat.“
V knize jménem Návnada najdete osm bohatě ilustrovaných povídek. Dozvíte se, jak je důležité dávat dcerám vhodné dárky, jak se může zvrhnout snaha ateistů znechutit dítěti náboženství, najdete tu příběh o jedné velmi speciální spisovatelské zakázce, otcově vykoupení, velmi zvláštním erotickém podniku, programu na ochranu zvířecích svědků, posedlosti exkrementy slavných či o dost radikálním úniku z potápějícího se Titaniku. Prostě Chuck Palahniuk ve své nejlepší formě.
A k tomu si samozřejmě přizval ty nejlepší výtvarníky. Ano, ne jednoho, ale hned osm, v čele s i u nás známými tvůrci jako je Lee Bermejo (Joker, Lex Luthor: Muž z oceli), Joëlle Jones (Lady Killer) či Duncan Fegredo (Hellboy)! Každý z nich přispěl svými ilustracemi k jedné z povídek. A je už na vás, jestli doplníte jejich dílo svými barvami, nebo knihu budete mít čistě jako ilustrovaný povídkový sborník. 

A krásný povídkový sborník – vázaný a ve velkém formátu.

Chuck Palahniuk nahodil Návnadu – a čtenáři zabrali.  A i přesto, že u spousty jeho povídek si ani nechcete události v nich popisované představovat, natož vymalovávat, je výsledek vážně nádherný. Není divu, že se z knihy stal hit a Palahniukovi právě vychází další „omalovánka“ - tentokrát hned celý román.
Tyhle omalovánky rozhodně nejsou přístupně dětem. Jsou to omalovánky, které vám přináší skvělé povídky v parádním grafickém zpracování. Jsou to omalovánky, které můžete nebo nemusíte vymalovávat… ale které to rozhodně vymalují vám.

V roce 2012 se na pultech knihkupectví objevila brožovaná fialová obálka s podivnou děsivou postavou, na které se (jistě s gustem) vyřádil Lubomír Kupčík. To Magie pro každého lákala čtenáře do svých tenat. Ti, kdo neodolali, byli záhy lapeni jak vosy v sirupu, uvázli ve světě Kladiva na čaroděje a už nechtěli ven. Před těmi pěti lety mohl sotva kdo prorokovat, že se z partičky zoufalců pokoušejících se o záchranu magie i světa stane takový hit (a, prosím pěkně, hovořím teď o literárních postavách Felixovi, Vincencovi, Klaudii a Walterovi, aby nedošlo k nějaké mýlce, že snad mám na mysli autory!). Cesty Páně a čtenářstva jsou nevyzpytatelné a závěrečný dvanáctý díl první série pod názvem Poslední stadium celý příběh na pokračování (zatím) důstojně uzavřel.

Od samého začátku Sarden Felixovu partu sleduje, recenzuje i propaguje. Soutěžili jsme snad o každý díl, který vyšel, a Kladivo na čaroděje se stalo i naší srdcovkou, i když bychom to možná neměli říkat moc nahlas, protože máme být nezávislí a nemáme nikomu nadržovat. No ale, když ono je to vááážně skvělé pokleslé čtení!

Někdy uprostřed prázdnin jsem proto oslovila všechny autory, kteří do série přispěli, aby nám odpověděli na pět stejných otázek, a napsala jim, že se těším na brilantní, vtipné a udivující odpovědi. A přesto, že všichni měli spoustu práce s konzumováním léta, nakonec všichni do jednoho odpověděli. Co z toho vzniklo? Sedminásobný rozhovor. Někdo pojal svoje odpovědi zcela seriózně, někdo si ze mě krapet (nebo víc) utahoval, ale co bych pro Kladivo na čaroděje neudělala!
Předkládám vám tedy poněkud nabobtnalý rozhovor, pevně věřím, že se v něm neztratíte, a za celý Sarden přeju magické čtení. Ne všichni odpověděli na všechno, ale to bude zřejmě (jak doufám) jediný nedostatek této autorské kompilace...

JIŘÍ PAVLOVSKÝ (otec zakladatel a dohližitel, autor 1., 2., 5., 10. a 12. dílu)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Muže člověk sám sobě blahořečit? Nevyžaduje to účast jiných jedinců, obvykle oblečených do rituálních oděvů a podřezávání koz? Pokud to tak je, tak to dělám docela běžně. A ani jinak si nestěžuju. Jediné, co je tak trochu peklo, jsou novináři, kteří po mně chtějí, cituji, brilantní, vtipné a udivující odpovědi. To už chtějí docela hodně. To po mně nechce ani vydavatel u dalšího dílu.

1. Určitě jste v souvislosti s Kladivem všichni utrpěli množství rozhovorů i diskuzí na různých conech a jiných veselicích. Je něco, na co se vás k tématu skutečně nikdo nezeptal a vy přitom na to chcete strašně moc odpovědět? Máte možnost!
Nezhubl jste?

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Zabíjení postav je zajímavý. Já to dělám obvykle docela nerad, ale někdy je nutné někoho odkráglovat. Scénáristé obvykle zabijí postavu, když už nemá co do děje přinést (nebo, v případě Whedona, když je šťastná) – což zatím ani jedno naším postavám nehrozí. Ale zajímavý je i udělat hrdinům čáru přes rozpočet a líznout někoho právě ve chvíli, kdy se mu rozjíždí nějaký vlastní sólový oblouk.
Ale osobně mám pocit, že postavy (alespoň ty, co přežily) mají co předvést. V první sezóně se představily jejich základy, v druhé se už na nich může začít stavět.

3. Co bylo nejtěžší?
Psát. A vymýšlet brilantní, vtipné a udivující odpovědi.

4. A co naopak nejlehčí?
Díly, které jsem nepsal. Ty mi šly samy. Akorát tedy ty od Antonína mi trochu dýl trvaly, to je fakt, ale jinak si nemůžu stěžovat.

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Kromě honoráře? Kromě honoráře mi nevzala skoro nic. A dala mi možnost rozjet takovýhle projekt.

Ondřej Nečas (autor 3. a 7. dílu)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Já dělám jenom správná rozhodnutí, takže jsem v pohodě.

1. Určitě jste v souvislosti s Kladivem všichni utrpěli množství rozhovorů i diskuzí na různých conech a jiných veselicích. Je něco, na co se vás k tématu skutečně nikdo nezeptal a vy přitom na to chcete strašně moc odpovědět? Máte možnost!
To je spousta otázek. Např.: Můžu si půjčit vaše ferrari? Jaké to je, přebírat Nobelovu cenu? Měl jste dobrý výhled, když Andreje Babiše vystřelili kanónem? Ale vy říkáte k tématu, že. To bych se musel zamyslet...

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Naopak, taťka furt říká: Sejmi jich co nejvíc, žádný ohledy, ať se nám to pročistí... No dobře, chtěl jsem hodit Felixe do mixéru a zatím mi to neprošlo, ale ono na to ještě dojde.

3. Co bylo nejtěžší?
Těžké bylo zjistit, kam se ostatní chystají směřovat děj. Spisovatelé jsou zvyklí na klid na práci a neradi dávají z ruky nehotové kousky, radši si to smolí někde v koutě. Tady v těch rozhovorech možná vypadáme jako banda extrovertů, ale to je jenom póza. Svoje psaní si střežíme. Obecně není spolupráce něco, co by nám šlo.

4. A co naopak nejlehčí?
Co já vím? Shrábnout honorář?

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Určitě slávu. Dřív mě nikdo neznal, dneska už mě skoro nikdo nezná. Takže jasně, jestli někdo rozjíždíte nějakou podobnou šílenost, pamatujte na mě, lidičky!

Dušan Fabian (autor Sonáty pro Azazela)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Slovo „spílát“ v slovenčine nemáme, takže asi blahorečím. ;)

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Ja som ľudomil. A pacifista. Ja mám problém zavraždiť aj postavy, ktoré som vymyslel sám, nieto ešte nejaké cudzie. Veď si len prelistujte Sonátu pre Azazela. Nie sú v nej žiadne mŕtvoly. Teda skoro...

3. Co bylo nejtěžší?
Neurobiť z Félixa niekoho úplne iného. Vincenc, Walter a v podstate aj Klaudia sú pomerne jednoduché postavy. Postavte ich pred ľubovoľný problém a šup – ani sa nemusíte namáhať s rozmýšľaním, reagujú v podstate sami. Félix... ten nie. Ten vie prekvapiť. Niekedy dokonca aj vlastného tvorcu.

4. A co naopak nejlehčí?
Na Kladive je najlepšie, že do neho môžete beztrestne prepašovať takmer hocičo. Ondřejovi S. Nečasovi sa tam podarilo imigrovať hrdinu z vlastného literárneho sveta (starožitník Shäbig), mne postavu z Gaimanových poviedok (tajomný pán Alice), „otcom zakladateľom“ série zasa autora zo Slovenska (mňa). A Jirka Pavlovský to takmer bez frflania toleruje. Toho posledného možno len preto, že sám napísal poviedku s hrdinom, ktorý sa volá Fabián (Ztracená apokalypsa), no v konečnom dôsledku je to jedno. Škrtol mi len anjelov. Ale koho zaujímajú anjeli, že?

Jakub Mařík (autor Drsných snů)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Bezhlesně spílám pokaždé, když mě kladivářské vedení vystrčí před fanoušky a (marně) očekává, že na veřejnosti dokážu mluvit.

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Pár adeptů by se našlo, ale nic jsem proti nim nezkusil. Dobře vím, že v Kladivu dřív nebo později zařvou všichni, a proto stačí být jen trpělivý. Navíc se tím vyhnu lynčujícímu davu pobouřených fanoušků.

3. Co bylo nejtěžší?
Psát, zatímco vycházely nové díly. Než jsem Drsné sny dokončil, stihly vyjít tři a každý byl tak dobrý, že mi srazil sebevědomí až někam do suterénu.

4. A co naopak nejlehčí?
Vincenc. Ten cynický sociopatický psychopat se psal tak... přirozeně.

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Vůbec bych se tomu nebránil. Byl to skvělý kolektiv a vedení to s bičováním taky moc nepřehánělo.
- nový, ještě cyničtější pohled na svět
- nevinnost

Martin D. Antonín (autor Pekelné šlehy)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Spílám si a blahořečím podle toho, jak mi spílají či blahořečí čtenáři. Ale většinou si blahořečím. Když už je to jednou za mnou, můžu zapomenout na všechny ty strašné měsíce psaní a přepisování... a těšit se na nádherné měsíce psaní a přepisování Kladiv, které teprve přijdou.

1. Určitě jste v souvislosti s Kladivem všichni utrpěli množství rozhovorů i diskuzí na různých conech a jiných veselicích. Je něco, na co se vás k tématu skutečně nikdo nezeptal a vy přitom na to chcete strašně moc odpovědět? Máte možnost!
Vymýšlet si otázky sám? Odmítám za tebe dělat tvou práci. Ti dnešní novináři...

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám nedovolil?
Ve skutečnosti mi zpočátku i nabídl smrt Ester (jen jako možnost, kdybych moc chtěl, ne jako plán), ale asi je dobře, že jsem to nevyužil. Bylo moc brzo a ostatní autoři (i sám velký Taťka) ji potřebovali. Každopádně... nejspíš Kiliána. Ty jeho švestkové, meruňkové a další ovocné obleky! Na druhou stranu, tehdy byl přesně v té pozici, že by se z nenáviděného hajzlíka mohl vypracovat na pochopitelného a sympatického klaďase... Měl budoucnost. Ale kdybych v sobě dokázal probudit svého vnitřního G. R. R. Martina, zabil bych si ho s gustem.

3. Co bylo nejtěžší?
Napsat Pekelnou šlehu a nešlehat si přitom.

4. A co naopak nejlehčí?
Dojít na křest a pít, dokud jsem nezapomněl.

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Ano, rozhodně bych do toho šel, ale času a sil je tak zoufale málo a mám toho rozepsaného tolik... Zmínky o třetím dílu Daemoniky se už zvolna zařazují mezi české pověsti, pokračování Křivého ostří je na spadnutí přes deset let...  Ale Kladivo mi dalo především možnost podílet se na úžasném světě, ve kterém se sám neuvěřitelně bavím. A doufám, že si další román z jeho prostředí brzo* napíšu. 

*Antonín a slovo brzo – viz hesla iluze, věčnost, sebeklam a prokrastinace.

Darek Šmíd (autor Žrádla pro psy)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Je to v pořádku, před měsícem jsem se přestal pořezávat.

1. Určitě jste v souvislosti s Kladivem všichni utrpěli množství rozhovorů i diskuzí na různých conech a jiných veselicích. Je něco, na co se vás k tématu skutečně nikdo nezeptal a vy přitom na to chcete strašně moc odpovědět? Máte možnost!
Jméno Cantarelly Ampulex je složené ze dvou pojmů: ten první značí jed, kterým Borgiové otrávili papeže Alexandra VI., druhý je pojmenováním pro vosičku, která má dvě žihadla: jedním paralyzuje švába, druhé mu narve do subesofageálního nervového ganglia a udělá z něj zombii, z níž si pak její nakladená larva vyrobí chodící, vnímající a tiše kvílející spižírnu plnou masa a inkubátor s tykadly v jednom. Jsou to hinty k tomu, co je Cantarella Ampulex zač historicky, vztahově i fyzicky.

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Celou knížku bych dokázal trýznit Klaudii; ne proto, že bych ji neměl rád – právě naopak, jsem sadista a Klaudie je bezva. Bylo by to vraždění z lásky.

3. Co bylo nejtěžší?
Nevyplnit celou knížku vražděním Klaudie.

4. A co naopak nejlehčí?
Astrální lovestory mezi Walterem a o hlavu krácenou Marií Antoinettou. To bylo od srdíčka.

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Jít do projektu znova: jasně, zvlášť pokud je pravda, co se šušká, totiž že druhá série bude komplet veršovaná. Co nám první série dala a vzala: myslím, že nám, nám jako lidem, dala silný důvod věřit, že existují i jiné světy, než je tento. Co nám vzala: iluze o tom, že zrovna tenhle svět je z nich nejlepší.

Jan Hlávka (autor Boha strachu)

0. Spíláte si, nebo blahořečíte, že jste do toho šli?
Spílal jsem si v době, kdy se v důsledku nahromaděných problémů zdálo, že Boha strachu nedokážu dokončit – a nechybělo k tomu mnoho. Ale podařilo se a teď rozhodně nemám důvod k nespokojenosti.

1. Určitě jste v souvislosti s Kladivem všichni utrpěli množství rozhovorů i diskuzí na různých conech a jiných veselicích. Je něco, na co se vás k tématu skutečně nikdo nezeptal a vy přitom na to chcete strašně moc odpovědět? Máte možnost!
Nejsem si vědom žádného takového dotazu.

2. Je nějaká postava, kterou byste opravdu s chutí zavraždili (nějakým obzvlášť trýznivým způsobem) a třeba jste se o to i pokusili, ale Otec Pavlovský vám (si to sobě) nedovolil?
Všechny??? :-) Dobře, tohle bylo poněkud „martinovské“, ale nešlo odolat. Co se týče zabíjení postav, komplikovanější diskuze se vedla pouze u Rashila, ale i tam šlo čistě o to, zda jeho zabití má být „trvalé“, bez možnosti nějakého budoucího vzkříšení. Měl jsem za to, že má. Jinak mi nebyly kladeny žádné překážky ani podmínky, pravda je naopak taková, že jsem měl při psaní Boha strachu mnohem větší volnost, než jsem čekal, že mít budu. Za což jsem pochopitelně rád a redakci náleží mé díky. Jinak ale bezúčelné „masakry“ mající pouze demonstrovat drsnost autora považuji spíš za dětinskost.

3. Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo vyvažování děje tak, aby se v něm přiměřeně dostalo na všechny členy týmu i aktéry, aby nikdo nezůstal odsunutý stranou nebo nepůsobil zbytečně. To jsem považoval za velmi důležité, až zásadní. V poměru k délce je Bůh strachu knihou s největším počtem postav, co jsem zatím psal, neměl jsem s něčím podobným zkušenost a dost jsem se obával, zda bude výsledek dobrý. Nu… doufám, že je.

4. A co naopak nejlehčí?
Kupodivu nejlehčí nakonec byly říkanky Adama Reyse. Když jsem začínal, přepadal mě pocit marnosti a nápad na „veršujícího záporáka“ málem letěl přes palubu, ale postupně jsem se dokázal naladit na správnou vlnu a nakonec měl složeno mnohem víc básniček, než jsem v textu použil. A ne, nebyly zapsané nikde, než v mé hlavě, takže většina je už dávno zapomenuta.

5. A šli byste do takového projektu znova po prožité/propsané zkušenosti? Co vám první série Kladiva na čaroděje dala a vzala?
Pokud dojde k další sérii Kladiva a budu redakcí pozván, určitě se zapojím. Ověřil jsem si, že dokážu na relativně krátkém rozsahu „utáhnout“ příběh s více než jednou hlavní postavou ke spokojenosti své i čtenářů – právě to beru jako hlavní přínos. Na druhou stranu bych nechtěl být tvůrcem ústřední zápletky podobné série. To je něco, co mi nejde, mnohem lépe se cítím, když můžu v podobné věci naskočit do už rozjetého vlaku – a případně jenom přehazovat výhybky.

Uff. A je to! Jsem nanejvýš dychtivá zjistit, kteří autoři rozšíří šiky kladivářů v příští řadě...
Ptala se Monika Slíva.

V DC univerzu existuje několik ikonických příběhů. Ikonických a zároveň dobrých. U komiksových kompletů mám občas problém s tím, že obsahují příběhy, které jsou označovány za zlomové a obsahují opravdu některou ze světodějných událostí toho kterého univerza, ale jinak jsou neskutečně špatné nebo vytržené z kontextu. Proto jsem nejásal u několika předchozích Batmanů z DCKK, kteří tímto problémem do jisté míry trpěli, ale o tom radši samotné recenze. Tady se spokojím s konstatováním, že ač jde o RETRO, Batman: Smrt v rodině tímto hendikepem netrpí. Ba právě naopak, jde i přes mírnou naivitu dostatečně aktuální, i když má na krku necelých 30 let.

A přitom vše začalo potřebou zbavit se jedné neoblíbené hlavní postavy, tedy důvodem, z něhož většinou legendy nevznikají. Kolem roku 1988 si DC řeklo, že se zbaví Jasona Todda, tehdejšího Batmanova pomocníka – Robina. Robin motající se kolem Batmana, to byly jen potíže. Byl prchlivý, zbrklý a svéhlavý. Tedy velmi špatný společník pro pečlivě plánované akce Temného rytíře, a i když se nakonec vše v dobré obrátilo a akce dopadla dle očekávání, rozhodl se Batman, že Robinovi umožní vzít si pauzu a vyrovnat se se smrtí rodičů, po které se ho Batman ujal. Nápad to je jistě dobrý, ale Batman byl odjakživa špatný opatrovník a empatie nepatřila k jeho hlavním přednostem. Robin si to vezme jak jinak než osobně, a tak nad ním Bruce Wayne ztratí dohled. Což má dalekosáhlé následky, protože se Jason dozví, že je adoptovaný, a začne po světě hledat svou žijící matku...  Batman (a svět celkově) má mezi tím jiné problémy. Na scénu se totiž vrací Joker, tentokrát vlastnící jadernou hlavici.

Spousta z nás má Batmana spojeného pouze s Gothamem, ale Batman za svými nepřáteli velmi často cestuje po světě. Ve Smrti v rodině se proto podíváme do Libanonu, Etiopie nebo třeba Iránu. Batman stíhá Jokera a Robin po vlastní ose hledá svou pravou matku, kupodivu na těch stejných místech. To není berlička, to je pořádná berle. Naštěstí to ale jako celek funguje. Dostáváme dynamický detektivní příběh plný soubojů a cestování ve stylu Jamese Bonda. Karate, hračky, teroristi, jaderná hlavice, ještě šílenější terorista Joker, zrada milované osoby. Vše to tam je. A hlavně, když si odmyslíme starší kresbu, stejný příběh by se mohl odehrát klidně dnes. Ty konflikty i geopolitická situace jsou na Blízkém východě a v Africe stále stejné, i po třiceti letech.

Smrt v rodině je zatím nejlepší Batman, kterého můžete v DCKK najít. Svou práci na tom odvedl fakt, že jsou jasně dané strany konfliktu. Je tu jeden klaďas, jeden záporák a jasný cíl.

Kresba je klasika přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ta pravá moderna má teprve přijít, ale klasické retro už je za námi. Panely hýří barvami, Batmana zde zastihnete ještě v jeho staré modro-šedo-žluté barevné kombinaci a kresba je maximálně anatomicky realistická. Jedinou výjimkou je Joker, který svým rozmáchlým stylem a deformovaným obličejem vystupuje z každé strany, na které se objeví, a vnáší neklid a chaos.

Jako bonus dostaneme první sešit, ve kterém se zapojil Jason Todd do boje se zločinem. Shodou okolností také v zahraničí, v Guatemale. Příběh sám o sobě není špatný a svým způsobem je také stále aktuální. Co se týče kresby posledního sešitu, stylem je velmi podobná příběhu z roku 88, vždyť je od sebe dělí jen pět let. Co je jiné je coloring, který díky použité technice působí kupodivu dospěleji. Přitom jde, pokud v tomto případě nejde o záměr, pouze o starší techniku tisku barev s větším rozptylem.

Celkově je osmnáctá kniha DCKK jednou z nejlepších knih kompletu a ani stáří příběhu jí neubralo nic na působivosti a čtivosti. Mohl bych ji doporučit i těm, kteří komplet nesbírají, pouze mají rádi Temného rytíře a chtějí mít doma jeden z jeho milníků.

Batman: Smrt v rodině (Batman: A Death in the Family)

Scénář: D. Moench, J. Starlin
Kresba: Jim. Aparo, Don. Newton

Vydavatel: DC Comics, Eaglemoss Collections
ISBN: 978-83-7718-701-2
Vazba: pevná
Formát: 178 × 266 mm
Počet stran: 176
Cena: 229 Kč   

1938 – Věrni zůstaneme je nově vydaná první část románu Žáby v mlíku. Žáby v mlíku si totiž i přes podivný název a mizernou redakci získaly dostatek nadšených fanoušků, aby namotivovaly Jana Drnka k jejich rozšíření – a co je hlavní, CPress k novému a konečně redakčně zvládnutému vydání. A hned v úvodu předestírám, že nové vydání stojí za to. (Minimálně proto, že je mnohem reprezentativnější než to původní, ale také delší.)

1938 je román z alternativní historie. Jak lze poměrně snadno vykalkulovat z názvu, zabývá se obdobím mnichovské krize, a na rozdíl od naší reality i válkou s Německem, která nastala po ní. Ano, řeší to známé dilema: bránit se, či nebránit? Obranná varianta je zde podložená spoustou dat, která si autor poctivě nastudoval. V knize defilují skutečné seznamy techniky, zásob, skutečné stavy armády, autor zohledňuje stav dokončení opevnění a dokonce známé zpravodajské informace a to stejné má autor tam, kde to jde, vyzjištěno i z druhé, tedy německé strany.

Za tvrdou přípravu bych dal autorovi maximum bodů. Taktéž za to, že prakticky celou první knihu, až na posledních cca 100 stran, lze brát jako učebnici, protože odchylky od historie jsou v ní minimální. Samozřejmě nevíme, co kdo říkal na uzavřených jednáních, ale pokud by Drnek nepoužil na konci knihy známý scénář, který nakonec v naší realitě česká generalita neprovedla, mohlo by jít o klasický román o Mnichovu.

Obě dvě knihy kompletu 1938 jsou velmi silně patriotické. Vlastenectví z nich doslova prýští, a to tak, že by se nemusely stydět ani ty nejameričtější akční filmy plné hvězd, pruhů a správných hochů. Děj jako takový sleduje velké množství postav, od historických, mezi něž patří hlavně generalita a prezident Beneš, až po obyčejné vojáky, kteří samozřejmě doufají, že se republika bude bránit. A já jim to věřím.

Malá vsuvka:

V rámci čtení/recenzování jsem během července a srpna navštívil několik pohraničních pevností, nakoupil něco brožurek a knih o opevnění a opravdu se začetl a prohrabal se hromadou studijních materiálů a fotek. A za sebe musím říct – být voják někde na hranici a vidět to ohromné pevnostní dílo z perspektivy jednoho místa, také bych se chtěl bránit. Ty pevnosti i teď vypadají naprosto nedobytně a na dobových fotkách s podporou spousty doplňkových obranných prvků musely budit zázračnou důvěru svých posádek. A pokud na nich byly po obsazení Němci testovány zbraně… jamky i po nejtěžším střelivu vypadají opravdu směšně. 

Každopádně zpět k 1938 – Věrni zůstaneme. Jde o  tlustou knihu, která se velmi dobře čte. Autor na sobě zřejmě opravdu zapracoval a sled událostí vás nenechá moc vydechnout, a to jde prakticky o 490 stran, na kterých se jen jedná. Na akci se v tomto dílu vůbec nedostane, nevezmeme-li v úvahu pár špionážních rychlovek. Celé je to poctivá politika a příprava na válku. Přesto, nebo právě proto, vlastenecké srdíčko zaplesá, když si „spojenci“  uvědomí, že Čechy špatně odhadli a že se Češi budou bránit. Člověk má až dětinskou radost, jak to dostávají sežrat.

S čím mám trochu problém (ale nijak výrazný, dá se přeskočit), je úvod. Drnek tu vymýšlí fantasmagorický důvod, proč tu knihu vlastně čteme. Něco o počítání pravděpodobnosti nebo tak nějak. A to fakt přeskočte. Je to zbytečné, nedává to smysl ani co se fyzikálních zákonů týká a je vidět, že je to prostě důvod. A ten přece pro alternativní historii není potřeba.

Pokud u vás také občas vyvstane otázka, zda bránit, či nebránit, rozhodně 1938 – Věrni zůstaneme doporučuji. Lze sice začít již akčním druhým dílem a s běžnou znalostí historie s tím nebudete mít problém, ale zbytečně byste se ochudili. 

1938: Věrni zůstaneme
Jan Drnek 
Vydal: CPress
Vazba: pevná
Cena: 399 Kč

O Gondorský semenáček je tvůrčí soutěž inspirována světem profesora J.R.R.Tolkiena – Středozemí.
Zúčastnit se může každý, kdo má tvůrčího ducha, otevřenou mysl a srdce ve Středozemi. Soutěží se ve čtyřech kategoriích – Próza, Poezie, Ilustrace a Artefakt. Příspěvky musí jevit prvky inspirace Tolkienovým dílem. I pro letošní rok je zvolené téma, a to tentokrát téma „Na počátku“.
Vaše díla bude hodnotit pětičlenná porota, čtyři „Mistři“, porotci znalí oboru – Daniela Binderová, Laisi Finwen, Rioli Ahyaminke a Ondřej „Nerion“ Janovský. Pátý porotce bude z řad organizátorů.
Uzávěrka soutěže je 22. září 2017, na Den všeho hobitstva. Vyhlášení proběhne na TolkienConu 2018.
Detailní propozice soutěže naleznete na blogu Mittalmar (http://mittalmar.blog.cz/) v rubrice Semenáček.
Aktuality pak na facebookové stránce soutěže https://www.facebook.com/semenacek/?fref=ts
Na Vaše díla, ovlivněná sněním ve Středozemi, se těší,
Mittalmar

Arthutr C. Clarke měl s Vesmírnou odyseou takový úspěch, že bylo jen otázku času, kdy vzniknou další díly. Navíc, ač se to nezdá, 2001: Vesmírná odysea končila pořádným cliffhangerem. Ve vesmíru, na měsíci Japetu, stojí obrovský černý kvádr. Hrdina předchozí knihy pro lidstvo zmizel bůhví kam a vesmírná loď Discovery s nejchytřejším počítačem, který kdy lidstvo navrhlo, zůstala viset daleko od Země, aniž by poskytla jakoukoli odpověď na otázku, co se tehdy vlastně stalo.

Není divu, že se Američané chtějí na místo vypravit znovu a staví druhou loď. Jenže to nestíhají, protože jsou tu Rusové a Číňané a ti se nemažou s nějakou krásou, prostorem, designem a podobnými imperialistickými vymoženosti. Staví své účelné malé lodě a budou moci startovat dřív. A tak se jako čtenáři přidáváme tentokráte k ruské výpravě, byť s jejím hostujícím americkým členem Heywoodem Floydem. Ne že by to ve výsledku nebylo jedno. Ano, jsou tu jisté odlišnosti v přístupu ke zkoumání kosmu, ale ve skutečnosti jde jen o autorovu berličku, jak projevit svůj, dovolím si poznamenat, že dost idylický, světonázor.

Nejde ale jen o tenhle rozdíl. Dva tisíce desítka je mnohem čtivější kniha, protože Clarke už velkou část příběhu, který se line celou sérií, načrtl v předchozím díle, a tak se nemusíme pročítat „opičími“ nebo rozhodovacími pasážemi a prakticky celá kniha je o druhé výpravě, problémech a nových objevech. Dočkáme se výstupů do vesmíru, nouzových volání, technických problémů i evoluce vztahů na malé lodi na cestě vesmírem. Vzhledem k většímu množství postav se tu také objeví různé charaktery a mezilidské vztahy, čehož jsme si v 2001 moc neužili, nepočítám-li komunikaci s počítačem HALem. Clarke roztáčí fantasii na plné obrátky a ujišťuje nás, že ani blízký vesmír není tak mrtvé místo, jak by se mohlo na první pohled zdát, a tím rozhodně nemyslím jen setkání s Davidem Bowmanem. Nezapomene ale ani odpovídat na otázky, které v předchozím díle nastolil. I když mnohdy dalšími otázkami.

Hned na začátku knihy narazíme na fakt, že něco není jak má být. Japetus, záhadný měsíc Saturnu se skvrnou uprostřed, je ten tam a náhle se v knize píše jen o kvádru visícím v kosmu poblíž Jupitera. Tuto nesrovnalost má na svědomí film. Druhá kniha tak vychází spíše z něj než z první knihy, což ale není až na tuhle nepřesnost nijak poznat, protože kniha děj filmu jinak prakticky kopíruje. Proč tomu tak je, autor zmiňuje v zajímavé předmluvě, kterou doporučuji nepřeskakovat. A možná si k ní vezměte i Google. Některá zmíněná fakta si lze dohledat a například video z reálné vesmírné stanice Skylab opravdu vypadá nachlup stejně jako dříve natočený film.

2010 Vesmírná odysea je stále aktuální nesmrtelná klasika. Ač jsme jako lidstvo s výzkumem vesmíru dál, než v době kdy byla kniha napsána, uběhne ještě mnoho let, než budeme moci srovnat, v čem dalším se autor strefil. 

2010: Vesmírná odysea
A. C. Clarke
Vydal: Triton a Argo
Překlad: Zdeněk Volný
Vazba: vázaná
Počet stran: 316
Cena: 298 Kč

Vetřelec: Covenant – film, který byl očekáván s napětím, zda se zařadí na piedestál svých předchůdců, nebo způsobí rozčarování diváků jako Prometheus, se dočkal knižního zpracování, které vydalo nakladatelsetví Baronet. Autor Alan Dean Foster je u univerza taky známým jménem, již dříve se ujal přepisu prvního filmového Vetřelce. Covenant je jednohubka, která se přečte jedním dechem, dobře, spíš jedním večerem.
Čtenář prožívá osud posádky lodi Covenant, jejímž hlavním nákladem jsou kolonisté plující dálným vesmírem k planetě Origae-6. Při energetické bouři ve vesmíru dojde ale k předčasnému probuzení posádky z hibernace. Ta po vyřešení problému zjistí, že ideální planeta k osídlení z pohledu atmosféry a obyvatelnosti se nachází mnohem blíž. A jelikož se po probouzení z hyperspánku blinká, raději už nikdo nechce letět dál a rozhodnou se prozkoumat planetu bližší. O tom, že to není nejlepší rozhodnutí, netřeba pochybovat. Velký význam pro děj mají androidi, což žádným zásadním překvapením není, jakmile známe chronologické začlenění díla mezi ostatní Vetřelce.
Kniha má šanci čtenáře zaujmout, má dynamický dějový spád. Pravda, je tam trochu více postav, jež jsou na stejné významové úrovni, ale lze se v nich zorientovat. Pokud ovšem čtenář viděl prvně film, vyzná se v postavách posádky mnohem snáze. Vzhledem k počtu hrdinů a rozsahu knihy je problém se s někým více ztotožnit. Ve srovnání s filmem však možnost identifikovat se s hrdiny je díky zaznamenanému vnitřnímu prožívání, zachycení toku myšlenek přece jen větší. A i to může být jeden z důvodů, proč si knihu přečíst.
Též potěší odlišné vnímání androida posádkou na konci knihy než je ve filmu. Každou snahu okošatit filmový děj lze chápat jako přidanou hodnotu. Tu ovšem tolik nedocení čtenáři, kteří nebyli zároveň i filmovými diváky, přesto kniha čtenáře zaujme akčním dějem i hlubším zamyšlením. Můžeme být zvědavi, o čem bude Vetřelec: Covenant – Origins - oficiální prequel, jež bude možno spatřit na pultech knihkupectví v únoru 2018.   

Vetřelec: Covenant
Foster, Alan Dean
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2017
Počet stran: 302
Rozměr: 120 x 195 mm
Provedení: Vázaná
Cena: 329,- Kč

Letošní CONiáš nese podtitul „V erbu lva“. Po mnoha interních hádkách a bojích jsme se na něm shodli – a teprve pozdě zjistili, jakou strašlivou chybu jsme udělali. No, jen si to zkuste říct nahlas. Je to vlastně v pořádku… pokud bychom byli spolek férových očních optiků…

Takže na co budete moct hodit v sobotu 23.9.2017 bulvu? Jedenáctý CONiáš se nese v duchu chvály české fantastiky. Žijeme ve zlatém věku, máme skvělé autory, noví skvělí autoři se zatím ještě pořád objevují, a aby si člověk užil opravdu perfektní literární jízdu, nemusí sahat po autorech zahraničních. Důkaz? Programu je tolik, že bychom dokázali udělat týdenní akci, a přitom nevyčerpat všechny lidské zdroje!
Pozvali jsme řadu skvělých lidí – a řada skvělých lidí nám účast potvrdila. Chtěli jsme je sem všechny vypsat, ale je to kolem dvacítky jmen – když budou všechny pohromadě, ztratíte se v tom množství. Když vypíchneme jen některé, poškodíme ty ostatní. Takže jsme se dohodli na kompromisu a napíšeme sem jen iniciály. A vy klidně můžete hádat, kdo je kdo, a kdo opravdu přijde: M.D.A., P.B., M.B., K.S.D., Z.H., R.H.,  J.H., H.H., M.L., V.K., A.K.K.K., J.K., L.M., J.M., P.N., J.W.P., P.R.,V.R., J.R., J.Š., V.Š.,M.Š., F.V.
Ale přednášky a přednášející nejsou to jediné, co CONiáš nabídne. Tradicí je u nás velké množství doprovodného programu. Samozřejmostí je Fantastická výměna knih, k dispozici bude plackovač i s malířem, který vytvoří placku podle vašeho přání, nezapomeneme ani na občerstvení, na deskovky, na knižní stánky… Novinkami pro letošek je muzeum počítačových her RetroHerna, takže si budete moct vyzkoušet staré pecky, nebo knihovní únikovka, v níž jeden vyvolený tým bude moct vyřešit tajemnou vraždu spisovatele Fridolína Šlapetky. Na všechny čekají skvělé dárky, třeba kniha poskytnutá nakladatelstvím Brokilon nebo časopis Pevnost. A to vše v centru Prahy. Tak šup – už jste na cestě?
Pro milovníky cosplaye tu máme soutěž – přijďte v cosplay, který se váže k nějaké české knize (nebo filmu). Jednak potěšíte českého tvůrce, jednak pro každého máme drobný dárek.
Nemůžete se dočkat? V pátek před CONiášem pořádáme komentovanou procházku po Praze s Petrem Janečkem, odborníkem na městské legendy. Nikdo jiný vám neukáže, kde si poskakoval Pérák, kdo všechno nedobrovolně skákal z Nuseláku nebo kam si na pivo sem tam skočil vodník… Více zde: https://www.mlp.cz/cz/akce/e20851-mestske-legendy-s-petrem-janeckem/
Ale dosti PR sebechvály – teď ty podstatné informace. CONiáš se odehraje v sobotu 23. 9.2017 od 10.00 do 21.00 (registrace od 9.30). Místem konání je Městská knihovna v Praze, Mariánské náměstí 1, Praha 1 (hned u zastávky metra A Staroměstská). Vstup pro čtenáře knihovny zdarma, ostatní to mají za cenu nové průkazky. Víc včetně přesného programu (abyste si mohli ověřit své hádání přednášejících), najdete na odkazu www.mlp.cz/conias anebo www.facebook.com/conias.knihovna. A když si navíc uděláte náš kvíz, budete mít šanci získat i památeční coniáší placku, ke které se jinak nedostanete http://web2.mlp.cz/form/conias2017
Těšíme se na viděnou!

1. O tom, jak za Kostičkou přiletěl posel z Kočkomoří
Bylo slunné letní odpoledne. Kocourek Kostička si vyhříval svůj stříbrný tygrovaný kožíšek na parapetu okna a zpod přimhouřených víček pozoroval dění na zahradě. V korunách stromů zpívali ptáci, včelky poletovaly z květiny na květinu, kdesi od sousedů se ozýval štěkot pejska Betynky.
Uplynuly už víc jak dva roky od chvíle, co si Kostička a jeho kočičí kamarád Flekáč našli nový domov u hodných lidí v chaloupce u lesa. Nic jim tady nechybělo. Když v zimě venku mrzlo a za okny řádila chumelenice, schovávali se v teple u krbu. A v létě, za vlahých nocí, vysedávali na zápraží a se zatajeným dechem pozorovali hvězdy. Často přemýšleli o tom, jestli na některé z nich náhodou také nežijí nějaké kočky a nedívají se právě teď na noční oblohu.
Kostička si smutně povzdechl. Dnes tomu bylo přesně půl roku, co Flekáč zmizel. Vypařil se bez jediného mňouknutí na vysvětlenou jako pára nad hrncem. Nezanechal po sobě vůbec žádnou stopu. Byla to zkrátka záhada.
Zpočátku se Kostička na svého chlupatého kamaráda zlobil, že mu neřekl, kam má namířeno. Jak ale utíkal čas, dělal si o něho stále větší starosti. Jakpak se asi Flek má? A pročpak vlastně odešel? Byl v pořádku?
Spousta otázek a žádná odpověď.
Kocourka napadlo, že se jeho kamarádovi mohlo zastesknout po starých časech, kdy spolu putovali světem za dobrodružstvím. Možná se Flekáč obával, že by ho Kostička přemlouval, aby zůstal a nikam nechodil. V domečku u lesa bylo hezky, lidé jim dávali najíst, hráli si s nimi, občas jim učesali kožíšek – ale ne zas tak moc, že by se jim kvůli tomu jiné kočky smály.
Kostička tiše mňoukl. Flek mu moc chyběl.
„Kdópák tó tádý fňuká, rrr?“ ozval se z mladé jablůňky rostoucí nedaleko krákavý hlas. „Névíš, kdé bých tády nášél kócourrká Kóstičkú?“
„To jsem já.“ Stříbrosrstý kocourek zvedl zvědavě hlavu a zastříhal ušima.
„Nó, tédá, přřédstávóvál jsém sí tjé trróchu vjétšíhó, rrr. Áspóň jákó týgrrá úsúrrijskéhó. Nébó jako lvá z Áfrriký.“
„Tak ty jako tvrdíš, že jsem malý, jó? Vrr, ukaž se, kdo vůbec jsi? Proč se schováváš?“
Kostičkovi se zablýsklo ve žlutozelených očích, postavil se na všechny čtyři a nahrbil hřbet, takže vypadal dvakrát větší, než obvykle. Chundelatý ocásek za ním přitom bojovně kmital ze strany na stranu.
„Klídéék, tó býl jákó jénóm fórr!“
Z jablůňky na zem slétl pták. Ale že to teda byl pták – takového Kostička ještě neviděl. Jeho peří bylo sněhobílé, sem tam narůžovělé, měl mohutný zakřivený šedý zobáček a na hlavičce se ze žlutých a ohnivě zbarvených peříček ježila podivná chocholka.
„Já jsém bárrón Rrichárrd vón Búrráksón, álé přřátélé mí řříkájí Rričí,“ představil se ptačí cizinec a vysmekl před kocourkem hlubokou poklonu. „Pápóušék z rródu vón Kákádů, k váším ctjéným slúžbám, rrr.“
„Těší mě, barone Riči,“ zamňoukal Kostička a svěsil ocásek, jak se slušelo na vychovaného kocourka. „Zdá se, že přicházíš z velké dálky. Tady u nás žádní papoušci po jabloních nelétají. Copak tě přivádí do naší chaloupky u lesa?“
„Přřínáším prró tébé pósélství,“ zacvakal Riči důležitě zobákem. Ten vzápětí vsunul pod levé křídlo, vytáhl svinutý list papíru a položil ho do trávy.
„Pro mě? Poselství?“ žasl Kostička.
Seskočil z parapetu a několikrát zvědavě tlapkou šťouchl do ruličky.
„Když já ale neumím číst písmenka,“ mňoukl rozpačitě. „My kočky totiž čteme jinak než lidé. Třeba podle pachů a vůní…“
„Klídéék, nébúď hrr, rrr,“ přerušil ho papoušek. „Tén dópis jé náppsáný prró kóčkú.“
„Vážně?“ podivil se Kostička.
Rozbalil zprávu, ale ta se zase hned srolovala. Kocourek polekaně uskočil, až se mu vousky naježily.
Zkusil to znovu. Poprvé, podruhé a potřetí… Neúspěšně. List papíru se neustále stáčel do sebe, pořád dokola.
„Však já na tebe vyzraju, vrr!“
Tentokrát na to šel mazaně. Jednou tlapkou připlácl okraj dopisu a dříve, než se stačil znovu srolovat, ho na opačném konci přichytil pomocí drápků druhé packy.
„Jů!“
Zpráva byla pokryta otisky kočičích tlapek. Kostička je všechny pozorně očichal. Ucítil silný pach rybiny a také mlíčka. Otřel se nosíkem o papír, zkusil ho olíznout a zachytil příjemnou kočičí vůni. Tenhle dopis musela psát nějaká kočička.
„To poselství voní dálkou a dobrodružstvím,“ zamžoural kocourek zasněně očky. „Od kohopak vlastně je, barone Riči?“
„Ód mé pání, pirrátské prrincézny Brrúndičky,“ zaskřehotal papoušek. „Pójď sé mnóu a všéchnó sé dózvíš, rrr! Tvůj kámárrád pótřřébújé pómóc. Kóčíčí krrálóvná sí úsmyslélá, žé hó pójmé zá mánžélá. Músímé hó záchrránít dřřív, néž búdé pózdjé!“
„Kamarád? Flekáček!“ pochopil Kostička. „Copak se mu stalo? A co je zač ta Kočičí královna?“
„Kóčičí krrálóvná žíjé v Kóčkóvjéži ná óstrróvjé úprróstřřéd Kóčkómóřří,“ vysvětloval Riči. „Jé nébezpéčná, hrrájé sí sé zvířřátký jákó s lóutkámí. Kócóur Flék býl plávčíkém ná náší lódi. Kdýž sé ó králóvnjé dósléchl, chtjél jí zá káždóu cénu vídjét. Všíchní jsmé hó várróváli, ábý dó Kóčkóvjéže néchódil. Jé tótíž óčárróváná. Ále ón sí nédál řříct. Á ták sé dóstál dó málérrú!“
„To je celý Flekáč,“ povzdechl si Kostička. „Když si něco umane, nedá si to vymluvit.“
„Ták ták,“ pokýval papoušek chocholkou na hlavě a souhlasně zaklapal zobákem. „Mý hó v tóm álé nénéchámé! Čičípírrátí vždýcký přři sóbjé stójí. Všíchní zá jédnóhó á jédén zá všéchny! Flék nám ó tóbjé hódnjé výprrávvóvál. Pómůžéš nám hó záchrránít?“
„No to se ví!“ zamňoukal Kostička bez váhání. „Kamarád mě potřebuje, nenechám ho na holičkách!“
Kocourek zaběhl k sousedovic Betynce a poprosil ji, aby dohlédla na jeho domeček a páníčky – do té doby, než se vrátí. Potom se spolu se svým novým opeřeným společníkem vydal na cestu.
„Veď mě, Riči! Ukaž mi, kudy se jde do Kočkomoří.“
A tak toho odpoledne začalo pro Kostičku nové dobrodružství.

Máte rádi ty malé chlupáče, kteří se něžně stočí do klubíčka na klín a tiše předou, zatím co jim hladíte kožíšek? Asi jen nelida by je rád neměl… I kočky prožívají dobrodružství a mají své kočičí hrdiny! Třeba kocoura Kostičku. On a jeho přátelé vás provedou dalekým Kočkomořím v příběhu plném napětí…
Kostička si smutně povzdechl. Dnes tomu bylo přesně půl roku, co Flekáček zmizel. Vypařil se bez jediného mňouknutí na vysvětlenou jako pára nad hrncem. Nezanechal po sobě vůbec žádnou stopu. Byla to zkrátka záhada. Pomozte ji Kostičkovi vyřešit uvnitř této knížky!
Kniha obsahuje krásné obrázky a barevnou přílohu s ilustracemi Romana Kýbuse. Koupí těchto pohádek navíc přispějete 10 Kč na kočky v nouzi - http://kockycb.cz/

Autor: Zbyněk K. Holub
Formát: 148 x 210 mm
Vazba: vázaná
Obálka a ilustrace: Roman Kýbus
Počet stran: 108
Vydalo: Mytago, Bašta
ISBN: 978-80-87761-26-7
Rok: 2017 

Je to téměř rok zpátky, co jsme vám představili románovou prvotinu Grega Loomise, nazvanou Případ Pegasus. Dnes se podíváme na zub jeho nepřímému pokračování, nazvaném Akta Julián. Znovu se setkáváme s právníkem Langem Reillym a jeho parťačkou Gurt, a ani tentokrát nebude chybět odvážná konspirační teorie náboženského charakteru.

Jaké tajemství spojuje nacistického důstojníka a římského císaře? Tuto otázku vám Akta Julián položí v okamžiku, kdy pohlédnete na přebal pevné vazby. Kniha přichází se zajímavým přesahem – kromě náboženských prvků a odvážných teorií si na své, alespoň podle krátké anotace, přijdou i milovníci druhé světové války.
Lang Reily se v tomto díle vydává zjistit pravdu o knize, na které pracoval jeho dobrý přítel a která ho stála život. Práce měla pojednávat o nacistickém důstojníkovi Otto Skorzenym a hlavní hrdina má za úkol zjistit, co spojuje tohoto záhadného člověka, který se neobjevuje snad na žádných dobových fotografiích, s přísně střeženým tajemstvím z dob římské říše, které by mohlo otřást základními kameny celé křesťanské církve.

Příběh se odehrává v rozmezí let od roku 362 až do současnosti. Historické pasáže ze starověkého Říma, plné latinských citací a tajemných náznaků, jsou prokládány částmi z období druhé světové války, okořeněné pro změnu frázemi německými a náhledy do života německých důstojníků. A jak už to tak bývá, všechny střípky spojuje jedno převeliké tajemství…

Akta Julián mají velký potenciál, který se však bohužel Loomisovi podařilo vytěžit jen zčásti. Jeho styl psaní je stále sušší a vlastně se od Případu Pegasus moc neposunul, a to bohužel ani v akčních scénách, kterým tímto hodně ubírá na dramatičnosti. Bodem k dobru budiž fakt, že hlavní hrdina už není o pár kroků napřed před čtenářem, jak tomu bylo v předchozí knize, ale že naopak zarputile klopýtá za svými nepřáteli a čtenář spolu s ním přemýšlí nad významem tajemných slov a veršů. Co by naopak knize slušelo a mohlo ji posunout o kousek výše by bylo více pasáží z minulosti a jejich prolínání a vzájemné doplňování s probíhajícím dějem.

Zápletka je zajímavá, i když by ji rozhodně neuškodilo ještě více rozvézt, a hlavní postavy už nepůsobí tak nevýrazně a ploše jako v předchozím díle. Pokud vás Případ Pegasus bavil, pak Akta Julián určitě nezklamou. Jako oddechová a nenáročná četba pro příjemné podzimní večery potěší asi každého, kdo od ní nebude mít příliš vysoká očekávání.

Akta Julián

Gregg Loomis
Nakladatel: Mystery Press
Rok vydání: 2017
Počet stran: 303
Cena: 239 Kč